Jak se žilo prvním zemědělcům

Na počátku našich věků

Stromy se jemně vlní ve větru, ptáci v jejich korunách oslavují svým zpěvem počátek léta a říčka lenivě proplouvá korytem. Všude je klid, jen zdálky občas doléhají hlasy lidí, pracujících v blízkém lese. Ze štítů domů poklidně stoupá dým z vyhasínajících ohnišť, úroda zlátne a oznamuje tak blížící se čas sklizně. Od našich hektických velkoměst nás dělí více jak sedm tisíc let. Vítejte u prvních zemědělců!

I takový obraz by se nám mohl naskytnout, kdybychom dostali možnost prolétnout se časem a navštívit první zemědělce na našem území, v počátku období, zvaného neolit. S tímto pojmem se již většina z Vás jistě setkala, přinejmenším ve školních lavicích. Víte však, jak moc zlomovou tato doba byla? A že nebýt našich prvních zemědělců, žili bychom dnes možná úplně jinak? Pojďme se podívat na to, co to ten neolit vlastně byl a kde se vzal!

Samotný termín pochází z řeckých slov neos (nový) a lithos (kámen), v archeologii byl použit již v 19. století a u nás označuje mladší dobu kamennou (6. – 5. tisíciletí př. Kr.), která následovala po období lovců a sběračů v paleolitu a mezolitu. S příchodem neolitu na naše území se postupně od základů proměnil nejen životní styl, ale také celá krajina. Rozhodně k tomu ale nedošlo rychlou a jednorázovou změnou, v minulém století označovanou pojmem neolitická revoluce. Hovořit můžeme spíše o neolitické evoluci, pomalém procesu („neolitizaci“) šíření určitých technologických a myšlenkových inovací z Předního východu směrem na západ. Archeologové nazývají tyto inovace souhrnným termínem neolitický balíček. Než budete pokračovat ve čtení, zkuste se sami zamyslet nad tím, co asi tento balíček ukrývá! A jestli náhodou některé jeho prvky neznali již lovci a sběrači! 

Jak vidíme, některé základní kameny naší civilizace mají své kořeny právě v neolitu. Nesmíme to však chápat tak, že by technologická a kulturní úroveň předchozí lovecko-sběračské společnosti byla mizivá. Naopak, paleolitičtí a mezolitičtí obyvatelé našich zemí také dokázali využívat oheň k vypalování hlíny (Věstonickou venuši známe jistě všichni), znali výrobu kamenných nástrojů pomocí štípání (ano, to jsou tolik známé „pazourky“), uměli opracovat dřevo, rostlinná i živočišná vlákna a byli i zručnými umělci, což dokládá mnoho nálezů z celého světa, od hliněných a kostěných figurek až po jeskynní malby. O jejich duševní vyspělosti a rozvinutém duchovním světě svědčí kromě uměleckých děl také nálezy pohřbů. Tzv. neolitický balíček, který se objevil spolu s prvními zemědělci, však byl rozhodujícím krokem kupředu ve vývoji celého lidstva a na další tisíciletí určil směr, kterým se celé lidské pokolení vydalo.

Že na naše území pronikl neolitický svět z východu, konkrétně z oblasti „Úrodného půlměsíce“ (oblasti dnešního  Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska a Izraele), jsme si uvedli výše. Zkuste se nyní ale zamyslet nad tím, proč vlastně lidé opustili svůj dosavadní způsob života a jak je možné, že se nový životní styl v průběhu následujících pár tisíc let rozšířil po celé Evropě. 

K neolitizaci Evropy samozřejmě nevedla jedna příčina, ale spíše souhra několika různých faktorů a okolností. Popravdě, sami archeologové zatím nevědí přesně, co všechno hrálo roli v úsvitu zemědělské společnosti a jakými cestami se mohla takto rozšířit. Někteří badatelé kladou důraz na společenské faktory a přiklánějí se k teoriím, že lidé začali pěstovat plodiny za účelem co nejbohatších výročních slavností, kterými se snažili překonat své teritoriální sousedy. Další hypotéza ze společenského soudku uvádí (a to na základě archeologicky doložených monumentálních, možná chrámových komplexů v Turecku – např. lokalita Göbekli Tepe), že se tamní obyvatelé přiklonili k zemědělství, aby uživili velké množství dělníků, potřebných k výstavbě takovýchto velkolepých staveb. Nepopiratelný vliv na šíření změn mělo určitě také klima, jež bylo příznivější a teplejší než v předchozích obdobích. V této době, v klimatologii zvané atlantik, bylo dokonce průměrně o tři stupně teplejší než dnes, avšak s vyššími srážkami. Pro objevování pěstování rostlin tedy jako dělané!

Nesmíme ale zapomenout, že k nám se neolitické vymoženosti dostaly až asi o dva tisíce let později, než je objevil Přední východ. A do oblastí severní Evropy trvala jejich cesta ještě o dalších pár tisíc let déle. Jak k tomuto šíření neolitického balíčku docházelo? To je opět předmětem dlouholetých diskuzí mezi archeology z celého světa, dalo by se říci, že se jedná o jednu z klíčových otázek celé archeologie. Dříve se badatelé domnívali, že k šíření inovací docházelo prostě tak, že lidé již znalí zemědělství a dalších nových technologií se vydávali ze svých původních sídel na východě dále na západ a tak šířili „pokrok“, přičemž v tomto šíření nehrálo původní lovecko-sběračské obyvatelstvo žádnou roli (této teorii se říká v archeologii demická difúze, tedy rozšiřování něčeho nového prostřednictvím příchodu nového obyvatelstva). 

Podle další teorie se změny prosazovaly postupně tak, že domácké obyvatelstvo prostě přebíralo nové způsoby, které vidělo u již neolitizovaných skupin. Tedy že nový životní styl pronikal územími sám od sebe (tato teorie je zvaná kulturní difúze). Aby to nebylo tak jednoduché, archeologové vypracovali mnoho modelů šíření, někteří zastávají možnost postupu neolitizace v několika vlnách, jiní zase věří v postupné překonávání kulturních hranic mezi lovci a sběrači a prvními zemědělci. Nad tím, jak to doopravdy bylo, můžeme dlouze dumat, ale s jistotou tuto hádanku asi nerozluštíme nikdy. Jistí si můžeme být tím, že se nové obyvatelstvo opravdu šířilo z jihovýchodu na severozápad, neboť paleogenetici rozeznali genetické změny postupující v tomto směru. Nejpravděpodobnější se tak nyní zdá, že k neolitizaci docházelo částečně posuny obyvatelstva, částečně přebíráním nových zvyků domácím obyvatelstvem. Ovšem celý proces překonávání kulturních hranic mezi lovci a sběrači byl pozvolný a trval tisíce let.

Ačkoli ze školy si možná mnozí z Vás odnesli představu pravěku jako sledu prudkých zlomů, opak je pravdou. Právě počátky neolitu jsou toho zářným příkladem. Proměna kočovné lovecko-sběračské společnosti ve společnost domestikovanou, která již nebyla přirozeným reprodukčním cyklům podřízena, ale dokázala je ovládat, prostě potřebovala svůj čas. A přestože cesta minulosti skrze pravěk a středověk byla ještě spletitá, přechod na usedlý zemědělský způsob života byl jedním z mezníků, který lidstvo nasměroval k nám, lidem současnosti…

Mgr. Veronika Mikešová