Předmluva
„Saský lid je krutý, Frankové jsou věrolomní, Gepidové nelidští, Hunové nestoudní…“ (Salvianus, okolo roku 440)
„Hleď, jak nečekaně dolehla smrt na celý svět, kolik válečného násilí postihlo národy. Ani hrbolatá půda hustých lesů nebo vysokých hor, ani toky řek s dravými víry, ani ochrana, kterou pro tvrze vytváří jejich poloha, pro města jejich hradby, ani hráz, kterou vytváří moře, ani smutné samoty pouště, ani soutěsky, dokonce ani jeskyně, nad nimiž visí temné skály, neunikly rukám barbarů.“ (Orens, okolo 417, dobytí Galie)
Slova „marseillského mnicha“ Salviana i popis dobyté Galie z pera biskupa Orense přesně vystihují typické nazírání na barbarské kmeny, který se dostávaly stále častěji do vojenského kontaktu se skomírající římskou říší. Nově příchozí, kteří se nezdráhají v drancování bývalých říských provincií, ani samotného nitra kdysi mocné veleříše, jsou vnímáni soudobými spisovateli vesměs jako divá nelidská stvoření. Jaké však byly tyto národy a kmeny doopravdy? Byla tato doba a jejich současníci skutečně tak krutí, jak bývá tradováno? Co o nich, jejich životech, víme?
Písemných zpráv je pomálu a vesměs silně tendenčně zabarvených, viz obě ukázky výše, maximálně se dozvídáme něco o politických událostech. Jediným pramenem, z nějž lze alespoň trochu číst něco o každodennosti lidí té doby, jejich smýšlení, nazírání na svět či hmotných poměrech, jsou archeologické výzkumy pohřebišť a sídlišť.
Výstava ukazuje dobu stěhování národů na základě nálezů z České republiky, konkrétně z jednoho z největších dosud odkrytých pohřebišť, jaké známe, poblíž dnešního Záluží u Čelákovic. Toto pohřebiště bylo zkoumáno již ve 30-tých letech 20. století a tvoří podstatnou část zdrojů, z nichž čerpáme při poznávání života lidí neklidné doby stěhování národů. Návštěvník těchto stránek si může přečíst, jak probíhaly samotné odkryvy hrobů, jakou senzaci nálezy vyvolávaly, nebo si prohlédnout vybrané inventáře hrobů.
Úvod do doby stěhování národů
Tradičně se termínem „doba stěhování národů“ označuje období od konce 4. až do poloviny 6. století našeho letopočtu. Za mezník se považuje rok 375, kdy hunští kočovníci na dolní Volze porazili ostrogótský svaz vedený králem Ermanarichem. Následující desetiletí jsou pak ve znamení zápasů mezi Římskou říší, jejíž západní část v r. 476 zaniká, a tzv. barbary, kteří si na jejím území ještě v průběhu její existence postupně budují svá království. V první polovině 5. století je mezi nimi dominantní hunský svaz, po jeho porážce v roce 455 nabývají na významu v jižní a západní Evropě postupně Ostrogótská (dynastie Amalů za vlády Theodericha Velikého) a vzápětí Franská říše (dynastie Merovejců za vlády Childericha I.). Ve střední Evropě pak v druhé polovině 5. až první polovině 6. století hrály důležitou roli říše Burgundů, Alamanů a Durynků, v Podunají pak říše Gepidů a Langobardů.
Starší etapa doby stěhování národů v Čechách
Naše země téměř po celou dobu římskou stála mimo zájem soudobých antických historiků a tentýž nezájem zaznamenáváme i pro období následující. Jsme proto zcela odkázáni na archeologické nálezy. Z nich vyplývá, že sídliště a pohřebiště navazovala na předchozí osídlení doby římské. Dokládají to některá žárová pohřebiště (Plotiště, Přešťovice, Opočno) a samozřejmě s nimi související sídliště (Přešťovice). Postupně se však mění náplň hmotné kultury – objevují se nové typy spon, keramiky; z importů jsou to skleněné nádoby (obr. 1). Počátkem 5. století jsou zakládána nová sídliště a s nimi související kostrová pohřebiště (Litochovice, Lužec nad Vltavou, Kolín). Na některých z nich pozorujeme nové, cizí prvky: v Lužci nad Vltavou jsou to pohřby na břiše (patrně vliv ze středního Německa), v Kolíně uměle deformovaná lebka (obr. 7), odrážející módu, která vycházela z hunského prostředí ve středním Podunají. Hunský vliv dokládá i bohatě vybavený mužský hrob v Bříze (obr. 2). Během první poloviny 5. století se v Čechách formuje osobitá kulturní skupina, kterou podle pohřebiště u Vinařic nazýváme vinařická, mísí se v ní místní, západní a podunajské prvky. Žárový ritus v této době zaniká a pohřbívána jsou pouze nespálená těla. Kolem poloviny 5. století jsou již zformovány místní elity, dokladem těchto procesů jsou vesměs bohatě vybavené ženské hroby z Úherců (obr. 3) a Měcholup, či pohřebiště v Praze-Zličíně. Příslušníci těchto elit jsou v druhé polovině 5. století v kontaktu s alamanskou a durynskou oblastí. Dokladem toho jsou četné dovozy skla, keramiky, spon a dalších předmětů v hrobech. Významné jsou též nálezy římských (později též byzantských) mincí, včetně zlatých ražeb, které v některých případech pomáhají datovat ostatní nálezy (hroby v Praze-Radotíně, Měcholupech a v Praze-Zličíně).
Sídliště známe zatím málo; zkoumány byly dlouhé domy v Kaníně, polozemnice v Praze-Kobylisích, Praze-Dolní Liboci a jinde. V této době byla sídliště zakládána i ve vyšších polohách (např. v prostoru bývalého keltského oppida Závist).
Mladší etapa doby stěhování národů v Čechách
Nyní se zaměříme na mladší etapu doby stěhování národů v Čechách. Tento časový úsek se nazývá též dobou merovejskou (podle dynastie Merovejců ve Franské říši) a v našich končinách začíná v 80. letech 5. století a končí po polovině 6. století.
Novou etapu osídlení z posledních desetiletí 5. století zatím lépe poznáváme díky výzkumům pohřebišť, kterých známe asi 84. Domácí obyvatelstvo stále pohřbívá na nekropolích v Radonicích nad Ohří, Praze-Veleslavíně, Třebichovicích (známé spíše jako Vinařice), Praze-Kobylisích, Praze-Zličíně, Chotěšicích a na dalších místech. Současně jsou zakládána nová pohřebiště např. v Hostivici, Mochově, Klučově, Postoloprtech, Praze-Dejvicích, Nové Vsi I u Kolína, v Lochenicích a Záluží. Zda ve všech posledně jmenovaných případech se jedná o pohřebiště nově příchozích komunit, či pohřebiště byla založena starousedlíky (jak se spekuluje o Hostivici), není zatím zřejmé. O něco později byly mrtví pohřbíváni např. ve Světci (obr. 4) a v Roztokách u Prahy. Stanovit, kdy se na daném pohřebišti skutečně pohřbívalo je problém, protože až na jednu-dvě výjimky (Hostivice) byly zkoumány jen jejich různě velké části. Pohřebiště jak domácích, tak nově příchozích skýtají stejný obrázek: mrtví jsou pohřbívání obvykle po jednom, výjimečně po dvou do hrobových jam s orientací západ-východ. Hroby byly vesměs s určitým časovým odstupem druhotně otevírány a jejich obsah (neznámo jak velký) vyjmut (někdy přitom zmizela i část těla nebožtíka). I přes tato omezení lze rozpoznat, že tehdejší komunity byly sociálně diferencované. Na jedné straně jsou mrtví uloženi v mělkých jámách a téměř bez výbavy, na straně druhé pak stavebně komplikované, rozměrné hrobky, s pohřby zvířat a původně s bohatou výbavou (např. Kamýk, Stehelčeves hrob 2, Mochov hrob 3, Záluží hrob 18/XIII).
Jiným zdrojem poznání života tehdejších obyvatel jsou sídliště. V současnosti známe asi 11 míst, která můžeme označit za sídliště, z tohoto počtu ale jen jedno poskytlo informace ve velkém rozsahu. Jedná se o známou lokalitu u Března (obr. 5). Zdejší sídliště pravděpodobně tvořily dva dvory, které se skládaly celkem z pěti obytných staveb, stodol a špýcharů, 20-23 polozemnic a 12 jam včetně zásobnic (železářský okrsek spíše patřil až časně slovanskému osídlení). Z kulturních rostlin byly nálezy doloženy pšenice, ječmen, žito, oves, proso, merlík, hrách, čočka, vikev a mák. Z chovaných zvířat zmiňme alespoň skot, prase, ovci, kozu, koně, psa (vzácně se vyskytla kočka); z lovené zvěře byl zastoupen jelen, medvěd, prase. Doložena byla výroba textilií (závaží ke stavu a přesleny); předpokládat lze též výrobu keramiky.
Menší části sídlišť byly v minulých letech prozkoumány v Jenštejně (zde byla odkryta zřejmě část hrnčířské pece), Soběsukách a v Hostivici. Na posledně jmenovaném byly odkryty celkem asi 4 studny i s dřevěnou výdřevou (obr. 6), což je zatím první nález z této doby v Čechách.
S jednotlivými termíny se můžete blíže seznámit ve Slovníčku pojmů!
