Příběh keramického bubnu
Inventární číslo Národního muzea: H1-41870
Bc. Judita Korteová
(Ústav pro archeologii FF UK, Archeologický ústav AV ČR)
Ač by naše fantazie jistě uměla nabídnout i jiná vysvětlení této hliněné nádoby, je všeobecně přijímáno, že se jedná o buben. Podobné použití dosvědčují jak archeologické experimenty, tak studium tzv. přírodních národů. Podle starého popisku v Národním muzeu byl buben objeven na sídlišti středoeneolitické badenské kultury (asi 3400 až 3000 př. Kr.) v Kralupech nad Vltavou. Podobný pochází například z Brozan nad Ohří. Nádoba se používala tak, že stála širším koncem vzhůru a plastické výčnělky sloužily k napnutí kožené blány – obdobně fungují dnešní konga či bonga.
Hudba tvořila součást lidského života již od paleolitu (starší doby kamenné), i když její vznik není přesněji datován ani vysvětlen. Příčiny prvních hudebních projevů se hledají jak v oblasti praktické, tak rituální. Výkřiky a popěvky mohly sloužit k signalizaci na větší vzdálenosti, nebo se první hudba vyvinula při rituálech – k tanci či jako prostředek pro navození změněných stavů vědomí a zvláštní atmosféry. K těmto účelům zpočátku jistě stačily dva klacky či kameny, kterými se tlouklo o sebe.
Za první doložené umělecké projevy jsou považovány opracované kamenné koule z východní Afriky či o něco mladší ryté geometrické obrazce na kostech z německé lokality Bilzingsleben, které náleží už do staršího paleolitu (asi před 800 až 250 tisíci lety). O rozvoji uměleckého cítění pak jednoznačně svědčí mladopaleolitické malby ze západní Evropy či drobné plastiky a rytiny z našeho území, již jednoznačně spojené s člověkem moderního typu (homo sapiens sapiens). Nejstarším objeveným hudebním nástrojem je píšťalka z jeskyně Geißenklösterle v jižním Německu, která vznikla vyvrtáním čtyř otvorů do labutí kosti a je datována do období před 40 až 20 tisíci lety.
Jak je patrné až dodnes, většina hudebních nástrojů byla vyrobena z organických materiálů (dřeva, suchých plodů, kůží apod.), které se nám většinou nezachovaly, takže můžeme jen těžko postihnout celou jejich škálu. V paleolitu musíme počítat především s různými bicími nástroji (dřívky, škrabkami, chřestidly a chrastítky aj.), mluvícími trubicemi (podobnými dnešním didgeridoo), píšťalami (jednoduchými flétničkami či panovou flétnou) a rohy. V mezolitu (střední době kamenné) přibyly nejprve štěrbinové bubny (dřevěný válec s otvorem, přes nějž se hrálo paličkami), a pak pravděpodobně i membránové, podobné bubnu z Kralup, akorát s dřevěným tělem.
V neolitu (mladší době kamenné) se stala důležitou inovací výroba keramických nádob, která umožnila vznik hliněných chrastítek, bubnů a dalších nástrojů. Z některých území jsou také doloženy první harfy a hudební luk, předchůdce smyčcových nástrojů. Podobné nástroje můžeme předpokládat i pro eneolit (pozdní dobu kamennou). Další velkou novinkou bylo zpracování kovů v době bronzové, které umožnilo výrobu zvonů a dalších kovových bicích nástrojů či žesťových dechových nástrojů. Známé jsou především severské lury, které zůstaly tradičním skandinávským nástrojem až dodnes. Tím byl v podstatě položen základ všech moderních hudebních nástrojů.