Kostěný hřeben
Inventární číslo Národního muzea: H1-51670
Bc. Lucie Hylmarová
(Ústav pro archeologii FF UK)
V roce 1910 byl v Hoříně u Lužce nad Vltavou (okr. Mělník) při archeologické prohlídce výkopu pro kanalizaci nalezen hřeben. Bližší nálezové okolnosti bohužel nejsou známy. Jednostranný hřeben byl vyroben ze tří kostěných destiček spojených původně pěti železnými nýtky. Táhlá zaokrouhlená rukojeť je na jedné straně zdobena kolečkem provedený tečkovaným ornamentem v pásech a půlobloučcích, na druhé straně pásem dvojic a sázenými soustřednými kroužky. Hřeben se z větší části dochoval, avšak je silně - zejména jeho zuby - olámán. Dochované rozměry předmětu jsou 101×64 mm. Nalezený exemplář patří do skupiny hřebenů jednostranných třívrstevných, které se skládají z několikadílné středové ozubené destičky, která je po stranách zesílena ještě dvěma vnějšími. Vše je potom spojeno železnými či bronzovými nýty. Tvar postranních destiček a jejich často velmi bohatá výzdoba (ať již rytými liniemi, koncentrickými kroužky apod.) představují typologické vodítko a určují chronologické zařazení hřebenů. Takové typy hřebenů, jakým je i kostěný hřeben z Lužce u Mělníka, jsou nejrozšířenějším germánským tvarem v mladší a pozdní době římské, pocházející pravděpodobně již ze specializované dílny. Časově se jedná o období mezi lety cca 180 až 380 n. l.
Hřebeny patří mezi nejfrekventovanější toaletní potřeby člověka. Že je tomu tak odedávna, dosvědčují prvně některé sošky tzv. venuší z období mladého paleolitu. Kupříkladu Willendorfskou venuši zdobí účes, který dokládá péči o vlasy již v tomto období. Nějaké formy hřebenů však pravděpodobně existovaly již dlouho předtím, avšak doklady pro ně nemáme. První ojedinělé nálezy kostěných hřebenů pochází období neolitu (např. z pohřebiště lidu kultury s lineární keramikou Aiterhofen v Dolním Bavorsku). Nejvíce pak stoupá výskyt hřebenů v archeologické evidenci střední Evropy v období 1. až 6. stol. n. l., a to zejména jako předmět v hrobové výbavě jedince.
K výrobě hřebenů se v průběhu času užívala celá řada materiálů. Nejčastěji se setkáváme s výrobky ze zvířecí kosti a parohu, neboť byly snadno dostupné, velmi odolné a nepodléhaly tak snadno zkáze. Vedle kostěných byly minimálně stejně tak rozšířeny i hřebeny ze dřeva, které se však dochovávají pouze ve specifických podmínkách (zejm. ve vlhkém prostředí). Doložen je též výskyt hřebenů z rohoviny, slonoviny a kovu.
Ozubení hřebenů bylo velmi citlivé a snadno se lámalo, proto se často používala též velmi bohatě zdobená dřevěná nebo parohová pouzdra, která měla sloužit jako ochrana před poškozením. Pouzdra byla nejspíše nošena zavěšená na opasku.
Kromě jednoznačně praktické funkce – úpravy vlasů – sloužily hřebeny společně s jehlicemi k upevnění a ozdobě účesu. V některých případech zdobili staří Germáni držadla hřebenů runami a rozličnými symboly – mohlo se v takovém případě jednat o předměty s magickou mocí?