O rekonstrukci germánského domu
Na sídlištích Germánů v době římské, jak je o nich zevrubněji psáno v tomto textu, se setkáváme s několika typy archeologických situací interpretovaných jako obydlí. Především jsou to obdélné jámy s kůlovou konstrukcí vně či po obvodu, nazývané zahloubené chaty – polozemnice. Dalším výrazným typem jsou nadzemní kůlové stavby, jež se po skrývce orničních vrstev projevují jako pravidelné linie či shluky kůlových jam zahloubených do podloží. V největší míře se však setkáváme se zahloubenými jednoprostorovými chatami – polozemnicemi či zemnicemi. Zahloubené chaty měly díky menším rozměrům výhodu především v možnosti jejich dobrého vytopení a jednodušší výstavbě - nebylo zapotřebí velkého množství dřeva či rozměrnějších kůlů. Na druhou stranu, neskýtaly tolik prostoru. Nadzemní rozměrnější domy byly naopak často děleny do několika místností, obývala je jistě širší rodina a jejich součástí v případě tzv. "dlouhých domů" byly i stáje pro dobytek. Dalo by se říci, že čím větší dům, tím více dobytka a tím bohatší majitel. Je doloženo, že i v pozdějších dobách, kdy vlastnictví dobytka nebylo již hlavním dokladem bohatství majitele domu, resp. dobytek nebyl už hlavním "důkazem" okázalosti a bohatství v tehdejší společnosti, se i přesto stavěly dlouhé domy jako důkaz vyššího postavení jeho majitele.
Jak již uvedl archeolog Slavomír Vencl, rekonstrukce v archeologii se obecně potýká s mnohými problémy, z nichž k nejzásadnějším často náleží různá míra transformace pramenů. Pozůstatky staveb nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Současný povrch terénu, stejně jako povrch podloží, do nějž se zahlubují archeologické situace, je totiž negativně ovlivňován celou řadou transformačních procesů (eroze půdy, zemědělská činnost atd.). Vzhledem k těmto činitelům prakticky nelze přesně určit např. hloubku kůlových/sloupových jam či žlabů a tím dát pevný základ pro jednoznačnou a ucelenou interpretaci celé stavby. Rekonstrukce vystavěné na takovém základě, ať již jsou jakkoli sofistikované, pak ale samozřejmě nelze chápat jako jednoznačné a objektivní obrazy minulé reality. Rekonstrukce je nejčastěji založena pouze na analýze charakteru, rozmístění a velikosti jednotlivých sloupových jam dochovaných v rámci odkrytého půdorysu, podle něhož si lze představit tvar domu jako obdélný, čtvercový či opatřený různými přístavky atd. To je zároveň faktor, který do značné míry limituje naše interpretační možnosti. Za použití určitých postupů, logických úvah a především za použití fyzikálních zákonitostí materiálů a jejich silových účinků se lze alespoň přiblížit k řešení, které se svou "konstrukční podobou“ maximálně blíží zdokumentovaným strukturám a zároveň má oporu v neoddiskutovatelných základních statických zákonitostech. Dalším oborem, který je často archeologům nápomocen, je etnografie, tj. studium archaických technologií, původní architektury a tzv. "přírodních národů" používajících původní techniky a materiály. Ovšem i zde musíme být kritičtí především ve smyslu nepromyšleného a nepodloženého přejímaní analogií. Jinými slovy, nelze se vypravit do deštného pralesa a "okopírovat" domy domorodých obyvatel a zasadit je do našich geografických podmínek.
Základem rekonstrukce půdorysu domu jsou vždy skupiny menších objektů interpretovaných jako sloupové/kůlové jámy (u nadzemních domů) nebo jeden větší a hlubší obdélný objekt, na jehož dně či v jeho stěnách se nacházejí obdobné sloupové/kůlové jámy. Pokud toto archeolog objeví, nejčastěji se jedná o zemnici či polozemnici. Sloupy či kůly lze na základě vyhodnocení jejich průměrů rozdělit do určitých skupin či samostatných prvků, které v rámci půdorysu stavby plnily různou funkci. Například u mohutnějších průměrů je to jejich nosnost, u subtilnějších a početnějších lze předpokládat funkci ohrazující či vyplňující - stěny. Důležitou proměnnou pro rekonstrukci a návrh rozměrů jsou také hloubky jednotlivých sloupových jam. Možnosti archeologa jsou v tomto ohledu ovšem mnohem více limitovány neznalostí výšky původního terénu. Pro návrh rekonstrukce obecně uvažujeme s hloubkou výrazněji zapuštěných sloupových jam, která se pohybuje okolo 70–100 cm. Tento stav, kdy zahloubení tvoří cca polovinu předpokládané nadzemní výšky sloupu, je teoretickou zárukou jeho dostatečně stabilního ukotvení.
S hloubkou sloupových jam úzce souvisí otázka výšky jednotlivých sloupů, k níž je přímo úměrná nezbytná míra zahloubení potřebná k dosažení jejich stability. Jinými slovy, čím vyšší je sloup a s tím související případné šikmé zatížení působící na tento sloup, tím vyšší musí být protisíla (např. právě hloubka ukotvení či stěna zahloubené části, ale i jiné konstrukční prvky působící vodorovně či šikmo), která uvádí daný prvek do rovnovážného stavu a tak brání jeho vychýlení. Výška sloupu i jednotlivé působící síly jsou pro nás ovšem zcela neznámé a jejich odhady tak mohou vycházet pouze z předpokladu funkce sloupu v dané konstrukci. Existuje možnost, kdy je mohutný a vysoký sloup ukotven jen minimálně nebo dokonce vůbec a přesto je platným funkčním prvkem daného systému. Takový prvek pak pouze přenáší osové vertikální zatížení a jeho zapuštěná část není namáhána žádným ohybovým momentem, tedy silou, která by sloup vychylovala. Tato řešení nosné konstrukce domu vyžaduje ovládání základních tesařských praktik, které jsou v době římské již samozřejmým jevem. Z tohoto hlediska je možno na stavbu nahlížet jako na objekt, ve kterém je rozložení sil plynule přenášeno do základové spáry/zeminy skrze využití celé řady tesařských spojů. Na druhou stranu, tento předpoklad otevírá celou škálu technických řešení a tím i různých typů nosných systémů. Z výšek jednotlivých sloupů vyplývá i užitná výška stavby či místnosti. Obecně se uvažuje o výšce vnější stěny v rozmezí 1,5 - 1,7 metru. Musíme si také uvědomit, že průměrná výška tehdejších lidí byla o několik centimetrů menší než dnes.
Pro rekonstrukci technického provedení samotných stěn stavby nemáme v podstatě, kromě reliktů obvodové konstrukce, žádná vodítka. V obecné rovině připadají v úvahu dvě základní možná řešení. Stěny mohly být zbudovány na principu proutěné armatury ukotvené do pravidelně rozmístěných obvodových sloupů a omazané mazanicí. Jiné řešení nabízí tzv. drážková konstrukce, kdy byl prostor mezi obvodovými vertikálními sloupy vyplněn horizontálními prvky (kulatina, trámky, půlená dřeva atd.). Samozřejmě je možné uvažovat i o roubené konstrukci, ta se ovšem daří odhalovat jen velmi zřídka.
Přítomnost kůlových jam ve středu půdorysu stavby naznačuje přítomnost nosného systému, který umožnil existenci krovu, tvořeného souborem šikmých krokví a na ně příčně ukotvených prutů, nesoucí vlastní střešní krytinu. Tento systém je v podstatě velmi podobný dnešním sedlovým či valbovým střechám. Šikmé krokve (popřípadě i stropnice) lze navrhnout čistě spekulativně již jako hraněné trámy obdélného průřezu. Toto řešení je důkazem pochopení principu rozložení sil v konkrétním konstrukčním prvku potažmo v celé konstrukci a dokládá nám již i značnou technickou vyspělost. Krokve mohly být osazené jedním koncem na vrcholovou vaznici (hřeben střechy) umístěnou mezi dvěma středovými nosnými sloupy. Na spodní straně jsou pak krokve kotveny do vaznice (pozednice), jež je umístěna na korunu vnější zdi a podpírána řadou vertikálních sloupů vtělených do obvodových stěn. U zemnic mohlo být toto kotvení nahrazeno opřením či zapuštěním krokví do země po obvodu. V konstrukci lze předpokládat i další podpůrné prvky jako různé pásky, vzpěry atd., které byly s nosným skeletem pevně provázány. Lze uvažovat o tesařských spojích jako je osedlání, čepování, použití dřevěných kolíků, různých zádlabů atd. Takovéto spoje totiž dokážou odolávat jak tlakovým, tak tahovým silám v konstrukci. Samozřejmě, u méně sofistikovanějších staveb lze uvažovat pouze o spojení za pomocí provazů či povřísel.
Dalším důležitým prvkem každé stavby je střecha. Její konstrukce je jednou z velmi problematických částí stavby, neméně problematická je pak i otázka její rekonstrukce vycházející pouze z archeologické evidence. Zejména u staveb sloupové konstrukce má podoba, tvar i způsob provedení střešní části domu a její hmotnost přímý vliv na možnou podobu půdorysu, stejně jako na systém nosných prvků, jehož podoba se může odrážet ve struktuře a charakteru sloupových jam. Co se týče střešní krytiny, lze vzhledem k našim geografickým podmínkám uvažovat o použití rákosových či slaměných došků či dřevěných štípaných desek. Zde se již ovšem nelze opírat o přímé archeologické nálezy a využíváme pouze zmíněné etnografické paralely a logické úvahy a využívaní místních a dostupných zdrojů materiálu. K dalším poměrně problematickým otázkám náleží možnosti identifikace vchodového otvoru. Týká se to především nadzemních staveb, stavby zahloubené pod úroveň terénu (polozemnice) mají velmi často vchodový výklenek dochovaný. Tato problematika je odedávna velmi diskutované téma už jen z toho důvodu, že vchod - práh - je i v současnosti vnímán minimálně ve dvou rovinách, funkční a symbolické. Vzpomeňme třeba na tradici nošení nevěsty přes práh, či vynášení zemřelého ze dveří nohama napřed.
Důležité je podotknout, že stavba domu nemusela být ryze technickou a funkční záležitostí, ale zcela jistě byla provázána se sociálním a symbolickým vnímáním světa dané kultury. Tudíž nelze ryze stavebně-technickou rekonstrukci považovat za jasně daný a konečný proces vytváření podoby minulé reality.
Pro ty, co chtějí vědět více:
Bláhová, Z. 2012: Obytné stavby doby bronzové – otázky stavebního a konstrukčního vývoje. In: Popelka, M. – Šmidtová, R. (eds.): Praehistorica XXX/2. Praha
Droberjar, E. – Prostředník, J. 2004: Turnov-Maškovy zahrady – germánský dvorec ze 3. století, Památky archeologické 95, 31-106.
Komber, J. 2009: O rekonstrukci pravěkých halových domů z technického pohledu. Živá archeologie. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 9, 58–62.
Vencl, S. 1968: K otázce interpretace pravěkých staveb. Archeologické Rozhledy 20, 490–510.