Pohřební ritus
Mgr. Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
Způsob, jakým lidé nakládají se svými zemřelými, jakým způsobem provádějí samotný pohřeb a co konají s mrtvými těly, nazýváme pohřebním ritem. Pokusíme-li se nahlédnout na pohřbívání v dobách, z nichž ještě nepocházejí písemná svědectví nebo jsou jen velmi zřídkavá, nezbývá nám, než využít poznatků archeologie. Co nám zůstalo po pravěkých pohřbech? Zpravidla to jsou samotné hroby se zbytky těl – a někdy ani to ne. Co z nich lze vyčíst? Představíme-li si současné pohřby a hroby a pokusíme-li se na ně pohlédnout pohledem hypotetického návštěvníka z jiné planety, nebo třeba jenom člověka z diametrálně odlišné kultury, můžeme jen hádat, zda by pochopil, proč se činí to a ono – proč se na hrob dávají květiny, svíčky, proč existují hroby nespálených těl a současně také kremace. Podobně se díváme na hroby a pohřebiště pravěkých populací, aniž bychom přesněji věděli, co tehdejší lidi vedlo ke způsobu pohřbívání, který jim byl vlastní. Přesto se porovnáváním jednotlivých znaků hrobů – toho, co je spojuje, i toho, čím se liší – pokoušíme dobrat hlubšího významu, který se nad nimi nezřetelně vznáší.
Antičtí Germáni své mrtvé pohřbívali žehem. Mrtvá těla položili na hranici ze dřeva a spolu s nimi také předměty, kterým říkáme milodary. Pro archeology jsou obzvláštního významu, neboť dle jejich složení a množství usuzují na zámožnost nebo chudobu pohřbeného, případně na jeho úlohu v tehdejší společnosti. Válečníci do hrobů dostávali zbraně, hlavně hroty kopí a oštěpů, kování štítů a ti movitější meče. Častý je drobný šperk a součásti oděvu, jako jsou spony, přezky nebo jehlice. Po shoření pohřební hranice pozůstalí sesbírali spálené kosti a předměty a vložili je buď do hliněné urny nebo nějakého váčku z organické hmoty, kupříkladu plátěného pytlíku nebo dřevěné krabičky, a zakopali je nehluboko do země na předem určené místo. Taková místa – žárová pohřebiště – mohla sestávat z desítek, ale i stovek hrobů, a byla užívána buď několik generací, nebo i stovky let. Největší česká nekropole z této doby, pohřebiště v Třebusicích na Kladensku, sestává z takřka jednoho tisíce hrobů a byla užívána od počátku letopočtu až do 3. století.
Spalování mrtvých nebylo v té době v Evropě žádnou novinkou. Římané také své mrtvé pohřbívali žehem a předchozí obyvatelé Čech, Keltové, jej občas rovněž používali, ačkoli o jejich pohřebním ritu v posledních dvou stoletích před naším letopočtem toho mnoho nevíme. Germáni si tento způsob patrně donesli se své pravlasti – severního a východního Německa, z Polabí, a patrně také z oblasti středního Polska. Byl to ritus, který v těchto oblastech přetrvával od mladší doby bronzové a zmizel až v průběhu doby stěhování národů.
Přesto však se v této době ojediněle setkáváme i s pohřby nespálených těl. Tyto hroby bývají umístěny často mimo obvyklá žárová pohřebiště a představují pro archeology tak trochu záhadu. Proč zrovna tito lidé nebyli spáleni? Byli to snad cizinci nebo nějaká zvláštní skupina obyvatel, se kterou muselo být zacházeno jiným způsobem i po smrti? Mnohé z těchto hrobů vynikají bohatými milodary – tak kupříkladu muž objevený roku 1948 v Praze-Bubenči, který byl pohřben v době Marobudovy říše, tj. v prvních desetiletích po zlomu letopočtu. Jak napovídají početné doplňky oděvu (spony a přezky), byl původně oděn do honosného šatu. U nohou pak měl ostruhy a několik bronzových nádob pocházejících z Itálie. To všechno jsou znaky nejvyšší společenské vrstvy tehdejší doby, kam jistě patřili i nejbohatší žárové hroby z Pičhory. Nicméně, na rozdíl od nich, nebyl muž z Bubenče vybaven zbraněmi. To je ostatně zvláštní znak těchto bohatých kostrových pohřbů. Mnozí archeologové se domnívají, že jde o hroby příslušníků vznešených rodin – nějakým způsobem svázaných s vládou nebo náboženskou funkcí, možná dokonce obojím. Byli prostě výjimeční.
