Rituály a kult
Mgr. Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
Již z úryvků písemných pramenů je zřejmé, že Germáni nestavěli žádné chrámy – k uctívání nadpřirozených sil jim postačovaly posvátné háje, bažiny, lesy. To jsou místa odlehlá, nezasažená hustým osídlením, mimo běžnou sféru lidské činnosti. Nálezy ze severských mokřadů (a výjimečně i ze středoevropské oblasti) nám dokládají různorodé obětiny, které tehdejší lidé věnovali nadpřirozeným silám za nějaýém účelem – známe obětiny obyčejných předmětů denní potřeby, tak i šperků nebo cenné vojenské výzbroje. Tyto soubory dokládají tedy jak drobné „dary“ běžnějšího rázu, tak obětiny nesmírně cenné, které patrně obětovalo větší množství lidí (skupina nebo lidé z celého kraje) a představovalo tak pro obětníky mnohem větší náklady – zmiňme lidské oběti jako Tollundský nebo Grauballský muž, bohatě vystrojený vůz z Dejbjergu, stříbrný kotel z Gundestrupu atd. Tato místa byla považována za domov nadpřirozených sil, které byly obdarovávány, aby něco učinily pro obětující komunitu nebo naopak aby byla potlačena jejich zlá moc. Byla to místa představující určitý typ přechodu mezi lidským světem a nadpřirozenem a podle všeho byla takto uctívána od doby kamenné až do středověku. Ceněné předměty však byly vhazovány i do vodních zřídel (šperky v prameni Bad Pyrmont v Dolním Sasku) nebo do studní. Známe i drobné, domácí oběti, provázející běžnější životní události – je to například zvyk ukládání nádob se zbytky jídla či drobných předmětů pod ohniště či sloupy domů, jindy je to pokládání psích těl do opuštěných sídlištních objektů, někdy pod podlahy domů, jindy pod jejich práh. Známé jsou také obětní jámy, do nichž byly ukládány kromě masité stravy také početné keramické nádoby obsahující další potraviny. Jde o princip „do ut des“ – „dávám, abys mi dal“ – způsob myšlení, který si uvědomuje, že „něco je za něco“, že některé věci (jako štěstí, zdraví, síla, plodnost) nepřicházejí samozřejmě. Mohou také odrážet obavy z neznámých přírodních i nadpřirozených sil a snahu si je pokud ne přímo naklonit, pak alespoň je na čas odehnat. Mezi oběťmi v bažinách a na sídlištích však je rozdíl – je to právě hranice prostoru ovládaného lidmi a prostoru ovládaného přírodou/nadpřirozenem. Na jedné straně je to oblast známého, domácího, a na straně druhé divokého, nebezpečného. Tato hranice patrně významným způsobem ovlivňovala způsob života tehdejších lidí – mohla vytvářet zvláštní pravidla chování nebo představovat svého druhu tabu.
Podobnou obětí, spjatou s kultem, mohla být i těla obětovaných zločinců, zvláště, bylo-li jejich vhození do bažin skutečně v rukou kněží, jak píše Tacitus. Jiného druhu – řekněme válečnické magie – jsou pak Tacitovy údaje o zasvěcování padlých nepřátel a jejich zbraní germánským božstvům. Nejprve se s touto zmínkou setkáváme během návratu římského vojevůdce a člena Augustovy rodiny, Germanica, na místo bitvy v Teutoburském roce, jen několik let po této události:
„Uprostřed planiny se bělely kosti, rozmetané nebo nakupené, jak vojáci prchali, jak se stavěli na odpor. Vedle ležely kusy zbraní a koňské hnáty a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly oltáře barbarů, na nichž obětovali tribuny a setníky prvních setnin.“
Není to však jediný případ, se kterým se můžeme v Tacitově díle setkat. Zmiňuje se o konfliktu mezi Hermundury a Chatty o řeku poskytující sůl na pomezí jejich kmenových území. Válka byla nakonec „pro Chatty značně zhoubná, poněvadž vítězové zasvětili nepřátelské mužstvo Martovi a Merkuriovy a podle toho slibu koně, muži a vůbec všechno živé bylo pobíjeno.“ Zatímco na místě předpokládaného bojiště v Teutoburském lese u dnešního Osnabrücku archeologie zatím žádné výraznější stopy kultovního jednání neobjevila, poskytují mokřady severní Evropy početné doklady obětování neobvykle velkého množství zbraní, včetně osobní výbavy bojovníků. Jejich interpretace pomocí Tacitových zmínek o příslibu poražených bohům je nasnadě. Obětování cenností mohlo však mít rovněž výrazný rituálně-společenský dopad – skupina, která zničí a odhodí drahocennou výzbroj poraženého nepřítele, ukazuje, že si to může dovolit a získává tak mezi sousedy značnou prestiž. Jindy bývá tento jev kladen do souvislosti s triumfálním průvodem a vystavením zbraní poražených v Římě.
Zvláštní pozornost musíme nyní věnovat zmínkám o věštění, resp. losování, jak jej zmiňoval již Caesar. Tacitus přitakává a dodává k tomu:
„Věštná znamení a výklad boží vůle berou tak vážně jako žádný jiný národ… je u nich totiž známý i zvyk zjišťovat budoucnost z hlasu a letu ptáků, avšak zvláštností tohoto národa je zkoumat předpovědi a varování, která poskytují koně.“ Věštbu provádějí i tak, že „se zmocní příslušníka nějakého národa, se kterým jsou ve válečném stavu, a nechají ho zápasit s vybraným bojovníkem vlastního národa. Vítězství jednoho nebo druhého je považováno za předběžné rozhodnutí.“
Chcete vědět o germánské mytologii, kultu a rituálech více? Čtěte zde:
Vlčková, J. 1999: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Praha.
Simek, R. 1995: Lexikon der germanischen Mythologie, Stuttgart.
Tacitus, P. C.: Z dějin císařského Říma, Antická knihovnička svazek č. 31, přeložili V. Bahník, A. Hartmann, A. Minařík, Praha 1976. Obsahuje spisy Germania a Letopisy.