Sídliště z doby římské a jejich rekonstrukce
Mgr. František Janošek Kašpárek
(Východočeské muzeum v Pardubicích)
Sídliště z doby římské na našem území představují hlavně neopevněné germánské osady v nížinách, které se většinou rozprostíraly na mírných svazích obrácených k jihu nebo k jihovýchodu. Osady byly z velké části zakládány na březích potoků nebo řek. Blízkost vody byla totiž nejen pro germánské vesnice velmi důležitá. Přesná velikost těchto osad není známá, za což může fakt, že žádná nebyla archeologicky prozkoumána celá. Velikostí se od sebe tyto osady lišily - existovaly malé sídelní jednotky (dvorce) o několika stavbách (např. již známé lokality Jenišův Újezd nebo Turnov-Maškovy Zahrady), ale také rozsáhlá sídliště s několika desítkami objektů (např. lokalita Mlékojedy na Mělnicku). Je třeba si uvědomit, že ve starší době římské se mohl počet obyvatel v Čechách pohybovat jenom zhruba mezi 100 až 200 tisíci lidmi, takže hustota osídlení nebyla velká.
Jak již bylo řečeno, osady z doby římské jsou na našem území prozkoumány pouze částečně. O jejich podobě a struktuře si tedy nelze vytvořit úplně přesnou představu. V rámci germánských sídlišť se objevují objekty, které můžeme určit jako chaty (zemnice či polozemnice), nadzemní stavby, studny, pece (hrnčířské, hutnické, atd.), špýchary, sila a ostatní sídlištní jámy. Podle jejich interpretace a vzájemné polohy v rámci sídliště lze vytvořit určitou rekonstrukci, jak mohly osady vypadat během své existence a jak fungovaly. Většinou však existují jen schematická vyobrazení základních objektů (kůlové stavby a zemnice) na celkovém plánu lokalit, který nadto zahrnuje pouze jejich část.
Na našem území lze v rámci germánského sídliště uvažovat především o dvou základních typech objektů, které můžeme interpretovat jako obydlí. Jsou to jednak domy s podlahou na úrovni tehdejšího povrchu a pak zemnice (polozemnice/chaty), které mají podlahu částečně zahloubenou. V oblasti Dánska, severozápadního a severního Německa najdeme jako typickou obytnou stavbu naopak nadzemní dům trojlodní konstrukce. Tyto stavby byly rozděleny na tři části: chlév; hospodářskou – centrální místnost se dvěma vchody proti sobě, kde zřejmě probíhalo vypalování keramiky, skladovalo se obilí nebo to mohlo být místo pro přípravu jídla; a nakonec obytnou část sloužící jako vstupní hala, kde bylo většinou centrální ohniště a někdy i malá komora. Trojlodní domy jsou většinou orientovány ve směru západ (obytná místnost) – východ (chlév či stáj). Ve výše uvedených oblastech tvoří dlouhý nadzemní dům základní sídelní jednotku, ke které patřily další, vedlejší hospodářské budovy, jako např. sýpky, přízemní stavby, polozemnice, atd. Na našem území se velké nadzemní domy vyskytují velmi ojediněle. Takové stavby známe na sedmi lokalitách v Čechách (Beroun, Dolní Břežany, Jenišův Újezd, Kanín, Sedlec, Tuchlovice, Turnov – Maškovy zahrady) a Moravě na čtyřech lokalitách (Slatinice, Vlčnov – Dolní Němčí, Vyškov, Zlechov).
V Čechách a na Moravě nacházíme jako hlavní formu obydlí zemnice či polozemnice. Tato základní sídlištní jednotka se vyskytuje téměř na každém prozkoumaném germánském sídlišti. Zemnice mají většinou obdélný či kvadratický tvar. Jsou zapuštěny do země a jejich dno je zpravidla rovné. Stopy po ohništích se v chatách vyskytují poměrně vzácně, je však možné, že se zřizovala na volném prostranství v blízkosti domu. Zajištění patřičného tepelného komfortu mohla obstarat rovněž vykuřovadla a nádoby, do nichž se ukládaly žhavé uhlíky. Chaty měly nejspíše sedlovou střechu bez valby, tedy se svislým štítem. Střecha byla pravděpodobně překryta slámou či rákosím. Hřeben střechy podpíraly kůly ve středu kratších stěn (tzv. nosné kůly), u některých chat existoval ještě další pomocný kůl, který byl umístěn obvykle ve středu obydlí. Stěny, patrně vyhotoveny z proutěného výpletu a omazané hlínou, byly upevněny na opěrném systému nosných kůlů a menších tyček. Kůly konstrukce nebyly do země zatloukány, nýbrž vsazovány. Vstup do chaty se objevuje převážně ve středu delší stěny a někdy může být zdůrazněn tzv. vchodovým výklenkem. Někdy jsou na podlahách zdokumentovány stopy po dřevěném nábytku (lože, stoly, sedátka). Životnost chat můžeme odhadovat maximálně na 20 let. Stavby se rovněž musely průběžně opravovat a navíc snadno podléhaly požárům, jelikož byly postaveny z přírodních materiálů (dřevo, sláma, rákos, atd.).
Sídlištní jednotky dále doplňují i různé hospodářské stavby. Velmi důležité bylo uskladnění potravin, které se uchovávaly především v nadzemních sýpkách (špýcharech) nebo v podzemních silech. Špýchary mohly - pokud byly rozměrnější - poskytovat také prostory k uskladnění šatstva a kožešin. Jistě mohly sloužit i ke spaní, a to zvláště v letních měsících. Sila, která byla zahloubena do země, sloužila především k uskladňování obilí a potravin. Tyto jámy ale také mohly sloužit jako cisterny na vodu nebo pro uskladnění masa. V rámci sídliště je často nacházíme v blízkosti zahloubených chat. Předpokládá se, že zásobní jámy byly překryté kónickou proutěnou stříškou, na níž byla položena tráva, sláma nebo rákos.
Dostatek pitné vody byl pro germánskou usedlost velmi důležitý. Za tímto účelem se stavěly studny, které mohly mít vypletenou, bedněnou, srubovou nebo kadlubovou konstrukci. Hospodářské zázemí germánských sídlišť doplňovaly rovněž pece. Mezi nimi lze rozlišovat pece hrnčířské, železářské, vápenné a kuchyňské.
Ohraničený sídelní prostor uzavírající v sobě seskupení obytných, výrobních a hospodářských objektů označujeme jako dvorec. Tyto malé sídelní jednotky obsahovaly několik hlavních obytných staveb (nadzemní nebo zahloubené, event. oba typy), hospodářské objekty (špýchary, sila či hliníky), případně i výrobní zařízení (pece, různé jámy charakteru výrobních objektů apod.). Dvorce mohly nebo nemusely být ohrazeny. Prostor patrně obývala v krátkém časovém úseku jen jedna rodina či malá skupina obyvatel - lidí věnujících se z větší části zemědělské, ale také řemeslnické činnosti. V některých případech se mohlo jednat o sídla elit s hospodářským zázemím. Dvorce nemusely představovat jen osamělé sídelní jednotky, v rámci rozsáhlých sídlišť totiž docházelo k seskupování objektů (domů) do určitých dvorců, které naznačují osady kupříkladu v rámci několika rodin.
Z předchozích řádků vyplývá, že výzkumu sídlišť je nutné věnovat zvýšenou pozornost. Více informací se čtenáři dostane po publikování osad z Mlékojed, Vyškova nebo Zlechova, které představují jedny z nejdůležitějších sídlištních lokalit u nás. Pro skutečně veliké množství zde získaných nálezů a dokumentovaných situací je však jejich analýza časově a finančně náročným úkolem.
Pro ty, co chtějí vědět více:
Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha.
Salač, V. 2008: Starší doba římská. In: Salač, V. (ed.): Archeologie pravěkých Čech 8. Doba římská a doba stěhování národů. Praha
Šneidrová, K. 1954: Osady starší doby římské po stránce stavební, Archeologické rozhledy 6, 227-240, 286-287, 395.
Motyková, K. 1981: Osídlení ze starší doby římské u Dolních Břežan. Příspěvek k problematice výzkumů germánských sídlišť a jejich interpretace, Archeologické rozhledy 33/5, 504-533.