Římané a střední Evropa v 1. století po Kristu
Doc. PhDr. Jiří Musil, Ph.D.
(Ústav pro klasickou archeologii FF UK)
Úvod
Konec starého letopočtu a první čtyři století po Kr. přinesly oproti předchozímu vývoji řadu změn, týkajících se především struktury a charakteru osídlení. Jedním z těchto momentů je postupné slábnutí a zánik keltské moci a příchod nových obyvatel, germánských kmenů. Za další z důležitých faktorů můžeme pokládat také postupné šíření římského vlivu, a to nejen na území nových provincií, ale i daleko za jejich hranicemi. Intenzita římská expanze a následný rozvoj provinciální kultury, který ovlivnila také sousední oblasti, se staly jedním z důvodů, proč se období prvních čtyř století označuje jako doba římská. Zakladatelské aktivity Římanů v době Augustovy vlády v letech 27 př. Kr. – 14 po Kr. znamenaly obrat v dějinách pravěké Evropy a v podstatě také počátek civilizace moderní. V této době se postupně rozšiřovala území Římem přímo ovládaná, kde se začaly rozvíjet nové ekonomické a kulturní struktury postupně se romanizujících provincií, ale stranou silného vlivu římské velmoci nezůstaly ani oblasti za jejich hranicemi.
Příchod Římanů
Přestože kraje na sever od Alp ležely dlouhou dobu spíš na okraji římského zájmu, hospodářský a politický tlak ze Středomoří i zde postupně sílil a jeho cílem se staly především ekonomicky rozvinuté oblasti s keltským osídlením, kde se nalézala ložiska nerostných surovin, ať už velmi kvalitní železná ruda v Noriku (ferrum Noricum) nebo olovo, měď či zlato. Výsledkem těchto zájmů a kontaktů se stal vznik svazku mezi Norickým královstvím a Římem, označovaný v pramenech termínem hospitium publicum. Vztahy však nebyly zdaleka idylické a do vážného konfliktu se Římané dostali již na konci 2. století př. Kr. – roku 113 utržili katastrofální porážku od germánských Kimbrů, kteří prošli ze severní Evropy přes naše území k Dunaji a dále na území keltských Taurisků a Noriků. Nedaleko města Noreie Římané lehkovážně podstoupili bitvu, ve které Germánům podlehli. Tato událost je považována za jednu z prvních římských operací na sever od Alp. Další porážka na sebe nedala dlouho čekat. Přišla roku 105 př. Kr. u Aurausia (Orange). Vojenské neúspěchy odčinil až Gaius Marius, který Germány porazil nejprve roku 102 př. Kr. u Aquae Sextiae (Aix-en-Provence) a o rok později v údolí Pádu u Varcell (Vercelli). Řím se zatím omezil na vytváření jakýchsi sfér vlivu, podmiňovaných především ekonomickými záměry. Změnu ve vztazích Římanů a Germánů přinesly až aktivity Gaia Iulia Caesara. Změnilo se též římské povědomí o střední Evropě, oproti době laténské totiž přibývají literární zprávy starověkých autorů a dosud neznámé končiny již nejsou Polybiovou mlžnou, větrnou, nehostinnou krajinou, řídce obývanou snad jen bájnými kmeny Hyperborejců, nevhodnou pro život. Díky početnějším zprávám již nejsme odkázáni pouze na prameny archeologické – nálezy ze sídlišť, pohřebišť nebo vojenských táborů. Caesar se již plně odpoutal od středomořského světa a obrátil své legie na sever, do oblastí, jež měly ve srovnání se Středomořím odlišnou historickou, kulturní i hospodářskou tradici. Intenzivně operoval nejen v Galii, ale také v Porýní a v Britanii. Přestože směr dalších expanzí byl také literárně zachycen, nelze říci, do jaké míry se jednalo o ucelenou a promyšlenou koncepci. Přestože historik Plútarchos přisoudil Caesarovi takovýto velkorysý a rozsáhlý plán na ovládnutí kontinentální Evropy, je zřejmé, že fakticky došlo pouze k zahájení expanzivní politiky vůči Keltům; ostatní lze považovat spíše za propagandu. Zároveň tím však byl učiněn první krok k ovládnutí části Evropy ležící za Alpami, což naznačily již dvě demonstrativní Caesarovy výpravy na pravý břeh Rýna v letech 55 a 53 př. Kr.: „Skončiv válku s Germány rozhodl Caesar, že je z mnoha důvodů pro něho nezbytné přejít Rýn. Z nich hlavní byl ten: když viděl, že se Germáni dávají snadno pohnout, aby přicházeli do Galie, chtěl, aby také oni sami pocítili strach o své vlastní bezpečí, až by viděli, že vojsko národa římského má sílu i odvahu přecházet Rýn“. Následně došlo k výstavbě dřevěného mostu a několikadennímu plenění vesnic germánských Sugambrů v nejbližším okolí Rýna. Skutečnost, že Rýn v té době pravděpodobně představoval hranici římských aktivit, resp. takto jej vnímali jako určitý status quo Germáni, naznačuje také následující text – „…odpověděli Sugambrové, že panství římského národa končí Rýnem. Pokládá-li (Caesar) za nesprávné, aby proti jeho vůli přecházeli do Galie, proč prý si osobuje vůbec jakou svrchovanou moc nad něčím za Rýnem?“. Důvody pro Caesarova tažení měly zřejmě praktický základ: ovládnutí zaalpské Gallie mělo přispět k efektivní ochraně Itálie. Ta by však nebyla zajištěna bez kontroly adriatické oblasti a Illyrie, k jejímuž uskutečnění se však Caesar již nedostal.
Literární prameny: zmínky starověkých autorů
Přestože území střední Evropy již od 6. a 5. století př. Kr. neleželo zcela mimo zájem starověkých autorů (k prvním patří především zmínky u Hekataia Milétského a Hérodota), jedná se o zprávy strohé. Ještě na konce 3. století př. Kr. zachycuje Eratosthenova mapa oblasti ležící severně od Alp jen schematicky a omezuje se na označení Evropy termínem „Keltiké“. Počet literárních zpráv o střední Evropě a též o našem území narůstá až v závěru 1. stol. př. Kr., díky zmínkám Strabóna z Amaseie (64 př. Kr. – 19 po Kr.), který ve své práci Geógrafika zachytil jedny z nejstarších zpráv o našem území, týkající se Marobuda. Cenné zprávy, týkající se způsobu života Germánů, jejich bojových dovedností zachytil v Zápiscích o válce galské též sám Iulius Caesar. K dalším autorům, vycházejícím z vlastních zkušeností, patřil Velleius Paterculus (asi 19 př. Kr. – 31 po Kr.), legát Tiberiova vojska a účastník vojenské expedice v Germánii a Panonii. Velleius však mnohdy nedokázal zbavit určitého zkreslování, které se bohužel týkají také detailů týkajících se Tiberiova plánovaného tažení proti Marobudovi a obecně Augustových plánů v germánské politice. Mnoho cenných informací o dění na Rýnu a Dunaji zaznamenal také jeden z největších římských historiků P. Cornelius Tacitus (asi 55 – 116/120 po Kr.), který roku 98 uveřejnil Germánii, v níž se věnoval popisu germánské společnosti, zřízení, její struktuře, válečnictví, zvyklostem. Také v dalších dvou dílech Historiae a Annales zachytil důležité skutečnosti, týkající se událostí na Rýnu a Dunaji stejně jako oblastí kontrolovaných Marobudem.
Doba Augustovy vlády (období 15 př. Kr. – 14. po Kr.)
K zásadním změnám ve vztahu Římanů a obyvatel střední Evropy dochází až v posledních desetiletích starého letopočtu. Ani v té době nebyla situace v Porýní stabilizovaná a proto Augustus přikročil k vojenské kontrole zaalpského území. V létě roku 15 př. Kr. římské oddíly, v jejichž čele stál Tiberius a Drusus, ve dvou proudech obsadily oblasti na horním toku Dunaje a Rýna (pozdější provincie Germania Superior a Raetia), které se staly východiskem pro další vojenská tažení. Ta byla v několika kampaních vedena ze stálých táborů na Rýnu v Xantenu (Vetera), a Mohuči (Mogontiacum). V letech 12 – 9 př. Kr. směřovala jednak po moři u ústí Labe, dále podél toku řek Lippe, Lahn až k Veseře a střednímu Labi (severně od našeho území). Mohutnou římskou ofenzivu přerušila až Drusova smrt. Tato tažení byla poměrně úspěšná a dochovala se po nich řada stop: především několika desítek stálých a zásobovacích vojenských táborů, v nichž byly objeveny rozsáhlé obytné soubory, dílny, sýpky a skladiště a řada předmětů, souvisejících s vojenským tažením (zbraně a výstroj, užitková keramika, transportní amfory). K rozsáhlejším aktivitám východně od Rýna a severně od Dunaje Římané přistoupili až v letech 5 a 6 po Kr., kdy (podle dobových zpráv), došlo k potyčkám s Germány, vedenými markomanským králem Marobudem. Tento kmen byl před koncem 1. stol. př. Kr. přesídlil ze svých původních sídel v Pomohaní do východněji položených středních Čech. Přestože Marobud byl označován za přítele Říma (kde též zřejmě prožil část svého mládí), nastalá situace měla být řešena vojensky. Detaily tohoto kroku i další záměry Římanů nejsou přesně známy, ale r. 6 se měla uskutečnit rozsáhlá vojenská akce vedená několika legiemi z Mohuče (Mogontiaca) a Carnunta (Bad Deutsch Altenburg) pod vedením G. Sentia Saturnina a Tiberia. Obě armády podle pramenů byly vzdáleny několik dní pochodu, když kvůli rozsáhlému povstání v jižní Panonii a Illyrii musely od cíle upustit. Pokud by však byl naplněn, mělo zřejmě dojít k zásadnímu oslabení či vyvrácení Marobudovi moci. K dalšímu rozhodujícímu střetu došlo již záhy: v roce 9 po Kr. byla značná část porýnského vojska po několikadenním boji poražena v Teutoburském lese (dnešní Kalkriese nedaleko Osnabrücku) germánskými Cherusky v čele s Arminiem. Velitel tří legií (XVII., XVIII. a XIX.) Publius Q. Varus přišel o život. Jeho uťatá hlava putovala jako kořist k Marobudovi, který ji jako doklad loajality odeslal do Říma. V následujících letech (14 – 16 po Kr.) se Římané pod Germanikovým vedením snažili situaci zvrátit ve svůj prospěch, ale nový císař Tiberius (jistě z politických důvodů a obav o svoji moc) ustoupil od výbojů a vojenských tažení a pro následující období razil nový politický směr, snažící se více než vojensky kontrolovat situaci vně římské říše diplomatickými kroky a ovlivňováním situace v neřímské Germánii jinými prostředky. Skutečnost, že toto řešení nebylo neúspěšné, dokládá poměrně klidná situace na Rýnu a Dunaji, kde postupně za Claudia a jeho nástupců vznikají nové provincie.
Provincie a naše území
Vztahy mezi Římem a Marobudem byly zprvu přátelské – po příchodu do Čech je na řadě archeologických lokalit nalézáno množství předmětů jižního (italského či provinciálního) původu. Tacitus dokonce zmiňuje skutečnost, že v Marobudově okolí pobývali římští kupci, a i když je tato zpráva zpochybňována, není důvod ji vyloučit. Markomany, kteří byli mezi ostatními kmeny považováni za jedny z nejvýznamnějších, si Římané zavázali smlouvami a snažili se naklonit si je dary či snad i penězi (Tacitus, Germania 42). To se projevilo také v archeologickém materiálu, cenné kovové nádoby se v germánském prostředí vyskytují častěji než v období pozdního laténu. Množství předmětů římského původu nemá v jiných oblastech neřímské Evropy paralely. Římané se takto snažili prohloubit přátelské vztahy.
Upevnění římské moci situace na dobytém území přineslo nejen vznik prvních stálých táborů též na horním a středním toku Dunaje, ale znamenala také rychlý rozvoj civilního osídlení, vznik měst, počátky venkovského osídlení a jejich vzájemného sociálního a ekonomického propojení. Pro postupnou romanizaci provincie Raetie a Norika (nejbližší našemu území) byl důležitý příliv nového obyvatelstva ze Středomoří, rozvoj řemesel, architektury, intenzifikace a rozmach zemědělství, stejně jako navázání na středomořský obchod, který začlenil nové provincie a jejich sousední oblasti do širšího rámce starověké ekonomiky. Dalším, stejně důležitým momentem, se stalo posílení vztahů s germánskými kmeny: je obtížné stanovit přesnou míru případného obchodu, darů spřáteleným kmenům, či případné kořisti z bojů a válečných výprav jižně od Dunaje. Skutečností však zůstává, že především v 1. století po Kr. výrazně stoupá příliv předmětů jižní provenience: především kovových nádob, bronzových předmětů (např. kování opasků), provinciálních spon, římských zbraní, ale též skleněných korálků a nádob. Zvyšuje se též množství především bronzových mincí z českých nálezů. Tyto skutečnosti, svědčící nejen o postavení a rostoucí životní úrovni Germánů sídlících v Čechách, podstatně ovlivnili také místní řemeslo, především produkci a zpracování kovů (nástroje, zbraně).
Tyto skutečnosti se projevily též narůstajícím počtem zmínek o zemích severně od Alp: sem patří propagandisticky zaměřený Augustův životopis (Res gestae divi Augusti), v němž nalezneme informace o jeho činech a výsledcích tažení proti Germánům. Popisu událostí v zaalpské části Evropy se věnovalo stále více starověkých autorů, historiků a zeměpisců. Plinius Starší (23/24 – 79 po Kr.) v encyklopedicky pojatém spise Historia naturalis charakterizuje rodící se provincie a jejich obyvatele. Vedle zmíněných historiků je cenným, Geógrafiké hyfégésis alexandrijského astronoma, matematika a zeměpisce Claudia Ptolemaia (asi 85 – 165 po Kr.). Jeho postup pro sestavení map vycházel z astronomických souřadnic zeměpisné šířky a délky, z excerpcí dobových autorů, případně cestovních itinerářů. Ty se staly autorovi podkladem nejen pro stanovení souřadnic, ale i jmen pohoří, řek, sídel i osad či jmen kmenů. Nepostupoval však vždy přesně a v některých případech duplicitně uvedl údaje týkající se oblastí severně od Dunaje a východně od Rýna. To se stalo hlavním důvodem pro četné a rozporuplné interpretace lokalit, ležících na našem území. Přesto patří Ptolemaiovo dílo k nejstarším popisům. Podobný význam pro poznání událostí na sever od Dunaje má Cassius Dio (asi 155 – 235 po Kr.). Ve svých řecky psaných Rómaiké historiá (od založení Říma) se věnoval také dějinám markomanských válek v době vlády Marka Aurelia.
Čechy a provincie ve druhé polovině 1. století
Tiberius a později i Claudius se snažili stabilizovat situaci a upevnit dosavadní stav, ustálit hranice na Rýnu a Dunaji. Důležitým prvkem od této doby byla kontrola situace prostřednictvím tzv. klientních států. Území ve středu Čech začalo ztrácet svůj význam a římský zájem se zaměřil blíže Dunaji. V jeho těsné blízkosti jsou také usazeni Marobudovi a Katvaldovi bojovníci, přičemž tento krok lze chápat jako snahu převzít kontrolu nad územím při hranici provincií prostřednictvím dobře vyzbrojených a vycvičených družin. Snaha o kontrolu tohoto území je provázena podporou a výběrem germánských vládců. Příchod Germánů z Čech je v archeologickém materiálu doložen především bronzovými nádobami, částmi opasků, meči a sponami, které jsou analogické s českými nálezy. V mladším stupni této fáze v claudijsko – raně flávijovském období nejsou patrné výraznější změny v římské zahraniční politice, nicméně mezi archeologickými nálezy z germánských hrobů v Čechách a na Moravě se ve větší míře začínají prosazovat produkty severoitalských a galských dílen, dovážet se začala také jihogalská terra sigillata. Nejpočetněji se tyto předměty nalézají především podél Jantarové stezky. V době Tiberiovy a Claudiovy vlády germánská nobilita výrazně posílila své postavení – do této doby patří první bohaté hroby, severně od panonského limitu pozorujeme první výraznější sídlištní horizont, a jak dokládají bohaté hroby z Mannersdorfu, Vysoké pri Morave, Zohoru nebo starší horizont mušovského hrobu, patřilo toto území (včetně jižní Moravy) do sféry primárních zájmů a vlivů Říma. Prvkem, charakteristickým pro toto období, jsou také bohatá germánská pohřebiště z Kostolné, Sládkovičova a Abrahámu dokládající, že římský import se neomezoval pouze na nejvyšší společenské vrstvy, ale, stejně jako už dříve v Čechách, zasáhl širší vrstvy obyvatelstva. Zajímavý je také poměrně bohatý výskyt římských militárií, především mečů, které snad mohly v rukou germánských bojovníků hájit římské zájmy na středním Dunaji. Germáni se také mohli dostat na římské území – z literárních pramenů je zřejmé, že ti sídlící blíže limitu směli a také navštěvovali římské trhy. Mezi nejdůležitější vazalské útvary patřilo Vanniovo království (21 – 51 po Kr.), jehož vliv byl patrný i v Čechách. Také Vanniovi nástupci Vangio, Sido a Italicus byli dosazeni za římského souhlasu a v původním trendu pokračovali. Druzí dva jmenovaní dokonce vyslyšeli výzvy panonského legáta L. Tampia Flaviana a v rozhodující bitvě u Cremony roku 69 po Kr. stáli na Vespasiánově straně (Tacitus, Historia, III, 8). Jejich podporu lze chápat také jako snahu Říma o kontrolu důležitého území – Římané podobně jako v jiných případech podporovali a využívali rozpory mezi germánskými kmeny pro sledování vlastních cílů. Díky tomu zde panoval relativní klid a vojenské řešení nebylo nutné. Také proto podél Dunaje na hranici Raetie a Norica až po Vídeň a Carnuntum v této době nevznikl žádný tábor legie. Přesto je zřejmé, že jakmile se Římané na středním Dunaji usadili, považovali (především z praktických důvodů) území na sever od něj za sféru svých vlivů a zájmů. Způsob prosazování těchto záměrů byl poměrně široký: od přímé vojenské přítomnosti, kterou lze považovat za krajní a nejnáročnější řešení, přes podporu vazalských útvarů, až k přesídlování celých kmenů (Markomani, Batavové). Tato řešení mohla být doplněna také jinými cestami: podplácením vhodných osob, vykupováním míru, přímou finanční podporou vybraných skupin Germánů či jejich předních představitelů. V podstatě poklidné vztahy jsou doprovázeny pokračujícím přílivem římských předmětů, nyní patrným také na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Podobně jako dříve se jednalo především o bronzové nádoby, spony, militária a nově se objevují první příklady keramiky typu terra sigillata. Charakteristickým znakem doby se staly také bohaté hroby předních Germánů, v nichž se tyto předměty vyskytují.
