Původ Germánů a jejich příchod do Čech
Původ Germánů
Počátky Germánů, podobně jako jiných národů, se skrývají v temnotách prehistorie; zhruba v dobách, kdy vyrůstala první keltská oppida. Prvním historickým vystoupením národů ze severu Evropy bylo tažení Kimbrů, Teutonů a Ambronů skrze střední Evropu až na sever Itálie. Nebyly to však kmeny, které by samy sebe nazývaly Germány – v té době ještě nic takového jako národní nebo jazyková jednota neexistovalo. Na cestu se z oblasti Jutska vydaly asi celé kmeny, hledající vhodné místo k usazení – protáhly střední Evropou, kde měly porazit keltské Bóje, a pokračovaly na jih přes oblast keltského Norického království. Roku 113 př.n.l. se zde barbaři střetnuli s římským vojskem u Noreie a porazili ho. Nic jim pak nebránilo vpadnout do Předalpské Galie, kde roku 105 př.n.l. znovu porazili další římskou armádu u Arausia. Celý Řím zachvátil strach, aby se neopakovaly události z roku 387 př.n.l., kdy bylo Věčné město vypleněno Galy. Barbarská vojska se však místo toho stočila na západ a vpadla do Galie Narbonské, na jihu dnešní Francie. Tehdy se pro nedostatek zásob teutonské voje od hlavních sil oddělily a vydaly se jinou cestou. Protáhly Galií, která se před nimi třásla strachy, než je roku 102 př.n.l. u Aquae Sextiae (dnešní Aix-en-Provence) porazil římský vojevůdce Gaius Marius. Kimbrové se obrátili zpátky do severní Itálie, do úrodné Pádské nížiny, kde se chtěli usadit a žádali o tuto možnost římský senát. 30. července roku 101 př.n.l. však byli definitivně poraženi u Vercellae (dnešní Vercelli) vojskem Gaia Maria a Q. L. Catulla.
Kimbry a Teutony dnes archeologicky neumíme uchopit – skrývají se patrně v prostředí tzv. jastorfské kultury, která tehdy zaujímala velké prostory severního a východního Německa společně s jižním Jutskem a částmi západního Polska. Jde o archaickou kulturu, jež vznikla ještě před počátkem laténské civilizace a poté s ní po staletí sousedila. Uchovávala v sobě ještě mnohé prvky civilizací mladší doby bronzové, především pohřbívání na velkých nekropolích tvořených až stovkami žárových hrobů. Ve 2. století př. n. l. ve středním Polsku vzniká przeworská kultura, čerpající rovněž tak z archaičtějších kultur doby železné, ale vykazující nové prvky a určité „okouzlení“ laténskou civilizací na jihu. Od počátku je příznačná svou rozpínavostí a válečnických charakterem, který vyjadřuje především bojovnickou výbavou svých hrobů. Již od přelomu 1. a 2. století př. n. l. se tato kultura začíná svými úponky vytahovat na západ, do oblasti německého Středohoří, ale také na jih, jak dokládají ojedinělé žárové hroby na Olomoucku. Existují určité náznaky kontaktů mezi pozdně laténskou oppidální civilizací a oblastmi przeworské kultury, které ještě čekají na důkladnější výzkum.
V Čechách zřejmě nežili pouze Keltové laténské civilizace. Rozsahem nevelké kultury smíšeného charakteru, omezené na menší oblasti, jsou podmokelská a kobylská skupina. Podmokelská je poněkud staršího rázu, datována od konce doby halštatské až do střední doby laténské, a je vázána na oblast Labské průrvy, a to jak na české, tak i na saské straně. Je známa především z pohřebišť, na nichž se zvláštním způsobem prolínají prvky billendorfské, jastorfské a laténské kultury, tj. prvky kultur poněkud archaického rázu s progresivními prvky z jihu. Kobylská skupina je poněkud mladší, datována je až do pozdní doby laténské, a je směsicí laténské, jastorfské a przeworské kultury. Obě skupiny mají pouze regionální ráz a představují přechodnou oblast mezi výše zmíněnými „velkými“ kulturními celky. Kdo byli ale lidé, kteří jsou za nimi schováni? Byli to Keltové, Germáni nebo příslušníci menších, nám neznámých kmenů? Nebo prostě jenom lidé, kteří využívali všech okolních kulturních světů?
První skutečně germánské osídlení se v Čechách objevuje zhruba kolem poloviny posledního století starého letopočtu. Nápadně se kryje s posledními fázemi osídlení oppid, což běžně vede k názorům, že za koncem keltské civilizace mohou právě Germáni, společně s tlakem, který na Kelty začínali vyvíjet Římané z jihu. Nicméně, přímé důkazy o násilném ovládnutí Čech Germány nám chybí a je otázka, zda budeme schopni je někdy vůbec dokázat. Nové germánské osady totiž často vznikají v blízkosti pozdně laténských sídlišť, v některých případech na ně dokonce (zdánlivě?) přímo navazují. Především v jižních Čechách máme početné doklady současnosti kultury staré a nově příchozí. Nově příchozí, Germáni – dle výkladu písemných pramenů snad Hermunduři nebo někdo další – se však způsobem života od Keltů výrazně lišili. V oblasti pohřebnictví zavádějí ukládání spálených pozůstatků mrtvých buď do hliněných uren, nebo do prostých jamek v zemi. Tyto hroby dobře datujeme pomocí chronologicky citlivých artefaktů do posledních desetiletí starého letopočtu. Germáni přinášejí výrazně zjednodušené hospodářství, které se však lépe hodí do neklidných dob, kdy staré ekonomické vazby byly zpřetrhány a každá osada musela být v zásadě soběstačná. Tito lidé jsou nositeli kultury tzv. plaňanského horizontu, jehož původ lze vysledovat po proudu Labe především v Durynsku a dolním Polabí. Co se stalo se starým keltským obyvatelstvem, to s určitostí nevíme. Určité náznaky však dovolují tvrdit, že zatímco někteří Českou kotlinu opustili, jiní zůstali a postupně se přizpůsobili novému, byť zjednodušenému, životnímu stylu. Země tedy nezůstala prázdná, Germáni plaňanské skupiny však nebyli posledními, kteří k nám zavítali. V posledních letech starého letopočtu se stali svědky příchodu Markomanů…
Příchod Markomanů do Čech
Kdo byli ale tito Markomané a král Marobud? Abychom to zjistili, musíme se obrátit na díla římských historiků. A obrátit se ještě hlouběji do historie. Roku 58 před naším letopočtem porazil v Gaius Julius Caesar během svého galského tažení hordy germánských válečníků vedených vůdcem Ariovistem. Ten si tehdy dělal nárok na část galského území, což Caesar nehodlal dopustit a po bitvě zahnal zbytky germánského vojska zpátky za Rýn. Mezi jinými kmeny se v Ariovistově vojsku poprvé objevuje také jméno Markomanů. Tehdy ještě Marobud, o němž jsme se zmínili, nebyl na světě. Slyšíme o něm až k roku 9 před naším letopočtem, kdy se měl vrátit ke svým lidem z Říma, kde strávil své dětství jako rukojmí u císařského dvora Augustova. Tam se vzdělával spolu s dětmi jiných význačných velmožů, barbarských i orientálních. V dospělosti byl poslán zpět do střední Evropy, aby se ujal vedení Markomanů – kmene, který byl předchozími válkami s Římany téměř zdecimován. Marobud jej měl z oblasti někde na východ od Rýna odvézt do bezpečnější České kotliny, která byla známa ještě pod keltským jménem Boiohamemum, tj. země Bójů, keltského kmene, který jako výrazná politická síla z mapy Evropy zmizel již před desetiletími. Nyní v Čechách žili již jen zbytky Keltů a s nimi nedávno přišedší germánští Hermunduři. Ti všichni patrně s nově příchozími Markomany splynuli a vytvořili semknutý útvar, který dnes nazýváme Marobudovou říší.
Marobudova říše byla obdivuhodnou politickou silou, které se Římané - ačkoli měli s Markomany oficiálně přátelské vztahy – brzy začali obávat. Marobud se svými válečníky si totiž záhy po příchodu do Čech začali válkami a spojenectvími vytvářet širokou síť vazalů. Tak svou moc rozšířili mimo Čechy i do středního Polabí na severozápadě a na severovýchodě si podmanili kmeny Lugiů v jižním Polsku a Góty v Pobaltí. Římané se proto rozhodli k zakročení a přichystali si na Markomany a jejich spojence celkem 6 legií (1 legie sestávala z 3-6 tisíc legionářů, nicméně je třeba počítat ještě s dalšími pomocnými jednotkami). Tři legie měly vyrazit z porýnské Mohuče a další tři z oblasti Dolního Rakouska, zhruba z okolí Vídně. V nitru markomanského území se měly spojit a jedním úderem smést Marobudova vojska z mapy Evropy. Že k tomu nakonec nedošlo, je tak trochu záhada. Podle písemných pramenů zrovna v té době povstala provincie Panonia, a protože šlo o cenné území, rozhodli se římští generálové raději zanechat Markomany jejich osudu, vrátit se zpátky a hasit to, co je pálilo více.
Svou politickou roli měl Marobud prokázat již záhy, a to roku 9 našeho letopočtu, kdy byly celé tři římské legie zmasakrovány Germány pod vedením Arminia v Teutoburském lese. Arminius tehdy doufal roznítit celogermánské povstání a vyhnat Římany ze střední Evropy jednou provždy. Nabídl tedy Marobudovi, aby se ve válce přidal k němu. Marobud však odmítl. Místo toho se rozhodnul zůstat nestranným. Jistě to považoval za prozíravější politický krok v celkově nebezpečné situaci. Římané si brzy proti Arminiovi a jeho Cheruskům připravili protitažení a pod vedením Germanica, syna Drusa staršího (ten byl adoptován Augustem, stejně jako jeho bratr, pozdější císař Tiberius). Germanicus Arminia zle stíhal a v několika bitvách ho v podstatě porazil, i když Arminiovi samotnému se vždy podařilo smrti nebo zajetí uniknout. Když už bylo germánské povstání v podstatě poraženo, byl Germanicus z Germanie odvolán a Arminius se mohl věnovat vnitrogermánské politice. Rozhodnul se pomstít Marobudovi za to, že se s ním nezapojil do války proti Římu. Roku 17 se spolu se svými spojenci postavil v bitvě Markomanům a jejich spřízněncům. Pravdou je, že hodně kmenů od Marobuda odpadlo k Arminiovi, neboť jeho nestrannost nejspíše chápali jako zbabělost a slabost. Přestože bitva dopadla nerozhodně, taktický ústup jednoho z křídel Marobudovy armády byl považován za porážku a takto byla tato událost taky vůdcem Cherusků politicky využita. Od Marobuda odpadaly další kmeny. Korunu těmto událostem nasadil návrat markomanského velmože Katvaldy spolu s gótskými bojovníky, kteří Marobuda vyhnali z Čech. Uprchl tedy se svou družinou někam do středního Podunají, snad do Dolního Rakouska nebo na jihozápadní Slovensko, a zde prosil Římany o pomoc proti Katvaldovi. Ti to však odmítli a slíbili mu zajistit ochranu pouze pro jeho osobu. Tehdy byl odveden a internován v severoitalské Ravenně, kde žil ještě dalších osmnáct let až do své smrti v roce 37 nebo 38.
Marobudovi družiníci museli zůstat za Dunajem a usadili se nejspíše na jihozápadním Slovensku, kde se stali součástí vazalského Vanniova království. Katvalda v čele Markomanů zůstal pouhý rok, poté byl svržen hermundurským králem Vibiliem a prchl prosit Římany o ochranu. Byl internován ve městě Forum Iulium v Gallii Narbonské. To byl konec Marobudovy říše. Markomané potom mizí z výsluní římské politiky a znovu o nich výrazněji slyšíme až v době tzv. markomanských válek, které datujeme do let 166-181.
Jakou má však souvislost dobřichovská Pičhora s Markomany a Marobudem? Inu, víme, že Markomani v době trvání pohřebiště v Čechách žili. Dokonce i data počátku pohřebiště odpovídají zhruba jejich příchodu do Čech. Víme z archeologických nálezů dobře, že úrodné oblasti středních Čech, do nichž se počítá také Kolínsko, byly v té době jednou z nejhustěji osídlených oblastí Boiohaema. Nakonec, množství importovaných luxusních předmětů, které byly na pičhorském pohřebišti nalezeny, je v evropském kontextu téměř bezpříkladné! Z této doby jsou podobně bohaté pouze hroby na dánském ostrově Fyn, kde se patrně nalézalo centrum dalšího významného germánského předstátního útvaru, o němž však nemáme tak podrobné zprávy. V tomto případě se tedy písemné a archeologické údaje navzájem potvrzují. Předměty nalezené na Pičhoře zřetelně ukazují, že zde pohřbení patřily k absolutní špičce v kontextu všech germánských kmenů. Písemné prameny nás zase spravují o tom, že do Marobudova království proudily zástupy římských obchodníků, aby zde prodali své zboží – mimo jiné jistě také nějaké bronzové nádoby nebo šperky. Dokonce se uvádí, že na markomanském území působily i kolonie takových obchodníků. Zatím jsme sice žádné takové neobjevili, nicméně přísun římských výrobků je dosti zřetelný v hrobech nebo také na sídlištích z tehdejší doby.
Pro ty, co chtějí vědět více:
Droberjar, E. 2000: Příběh o Marobudovi a jeho říši, Praha.
Schlette, F. 1977: Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou: kulturní dějiny Germánů do konce doby stěhování národů, Praha.
Tacitus, P. C.: Z dějin císařského Říma, Antická knihovnička svazek č. 31, přeložili V. Bahník, A. Hartmann, A. Minařík, Praha 1976. Obsahuje spisy Germania a Letopisy.
Todd, M. 1999: Germáni, Praha.
Wolters, R. 2002: Římané v Germánii, Praha.