Řemesla starověkých Germánů
Celá řada archeologických pramenů doby římské se vztahuje k hospodářským aktivitám. Není to jen tím, že by starověcí Germáni měli svůj život naplněn jen rozličnými řemeslnými a zemědělskými aktivitami. Za poměrně podrobný obraz vděčíme trvanlivosti materiálů, které byly v tehdejších dobách zpracovány. Jedná se v první řadě o různé kovy - železo, bronz, římskou mosaz či např. kosti, kameny a další hmoty pro keramiku, stavebnictví atd. I přes to je ale jisté, že celou řadu řemeslných aktivit téměř neznáme - např. o tesařství, řezbářství, košíkářství a vůbec různých dalších různých činnostech se dovídáme jen zprostředkovaně přes vzácné nálezy z bažin nebo jiných poloh příhodných pro zachování organických materiálů.
Získávání železa a dalších kovů
Jedna z nejlépe doložených hospodářských aktivit je získávání a zpracování železa – hutnictví a kovářství. Kulisa dýmajících šachtových pecí, jaké vidíme na obrázku 2, byla k vidění téměř u všech tehdejších osad. Pokud si místa s nálezy takovýchto zařízení vyneseme do mapy, kryje se nám jejich výskyt přibližně s Germány osídleným územím (obr. 1).
Postup práce byl následující: nejprve bylo potřeba shromáždit železnou rudu. Ta se v různé kvalitě nacházela v dosahu téměř každého sídliště – což mimochodem představovalo podstatný rozdíl oproti mnohem vzácnějším surovinám k výrobě bronzu (cín+měď). Hornina se ještě před samotným hutněním vypražila v ohni a roztloukla palicí, čímž z ní odešla přebytečná voda. Následně se předem vyhřátá pec válcovitého tvaru, postavená z jílu s různými příměsemi začala plnit připravenou rudou a dřevěným uhlím (obr. 2). Nyní bylo potřeba pomocí stálého dmychání (cca 7-10 hodin) dosáhnout teplot okolo 1300°C. Minerální hlušina z rudy se roztekla a klesla na dno pece. Nad ní se vytvořila hmota značně železitá, ale stále ještě promíšená celou řadou nečistot (zbytky rudy). Tu bylo potřeba po chvíli vyjmout. Následoval dlouhý a pracný proces vykovávání nečistot a sváření v homogenní železnou hmotu. Ta byla připravená pro další kovářské zpracování, na jehož konci byl hotový výrobek.
Zkušenosti z experimentálních taveb ze současnosti jednoznačně ukazují na citlivost této činnosti, žádající si dodržení správného postupu, znalosti surovin atd. Lze předpokládat, že různé faktory jako právě dostupnost kvalitní suroviny a zkušenosti s tavbami a následným zpracováním způsobovaly rozdíly v množství a kvalitě finálních produktů. Zatím nejasná je také otázka, zda můžeme v některých osadách spatřovat v železářské činnosti vyšší úroveň specializace než na běžných sídlištích a zda bylo s železem, ocelí a výrobky z nich obchodováno. Jisté ale je, že v místech s intenzivní poptávkou musela existovat výroba tyto potřeby uspokojující. I tento faktor mohl způsobit nahromadění nálezů pecí na některých lokalitách, nazývaných v archeologii jako industriální osady. Je však velmi pravděpodobné, že budoucí podrobné analýzy přinesou do tohoto ekonomicky významného odvětví nové světlo.
Germánské kovářství
Jak to vypadalo v kovárně v době pohřbívání na Pičhoře? Prozkoumaných kováren je oproti dílnám hutníků známo mnohem méně. Je to dáno tím, že kovářská práce lze snadno opakovat na jednom místě a není potřeba jako v případě hutnění často stavět nové pece. Zároveň se v terénu projevují mnohem méně výrazně než dobře vypálené šachty pecí na hutnění železa.
Doposud zachycené objekty dávají následující obraz: v chatě se zahloubenou podlahou pod úroveň země se nacházela výheň k rozehřívání železa, kamenná kovadlina a často též kamenné brousky různé velikosti k finální úpravě nebo údržbě produktu. A co další nářadí? Nálezy železných kleští, kladiv, pilníků průbojníků atd. jsou velmi vzácné. Pohled na tyto nástroje máme zprostředkován díky zcela jinému druhu archeologického pramene, kterým jsou hroby kovářů. Jeden takový příklad můžeme vidět na obr. 4. Tyto hroby jsou pro nás důležité nejen tím, že ukazují používané kovářské náčiní - je v nich patrný hluboký symbolický obraz kováře jako identity, která měla svůj zvláštní význam a hovořila o pohřbeném v průběhu pohřebního obřadu a snad měla svůj význam i pro život po životě.
Detailní laboratorní studium výrobků ze železa, prováděné v polovině 20. století R. Pleinerem, ukazovalo spíše na nízkou kvalitu železných předmětů obecně, včetně zbraní. Některé novější analýzy naopak zase přinášejí zajímavé nové poznatky o pokročilejších kovářských technologiích, jako je sváření ocelových a železných prutů pro získání ideálních poměrů pružnosti a tvrdosti předmětu. Tato technika byla někdy i napodobována je kvůli zvláštnímu vzhledu, který může způsobit kontrast jednotlivých kovů.
Celkově dnes odhadujeme počet vyráběných druhů železných výrobků na cca 40. Nejlépe známe předměty, které byly dávány jako milodary do hrobů. Jedná se o různé zbraně jako např. kopí, oštěpy, meče, železné součástky štítů atd. (obr. 5). Do sféry nástrojů, použitelných i jako zbraně pak řadíme sekery a různé nože. Následují toaletní břitvy, zámky, klíče, ovčácké nůžky apod. Když bychom se porozhlédli více po širých končinách Germánie, doplnili bychom inventář ještě o kleště, radlice, srpy, kosy, šídla, průbojníky atd.
Šperkařství
Mistrnou práci ve sledovaném období představují různé šperky, doplňky a součásti oděvu. Právě v období kdy se na pohřebišti v Dobřichově začínají ve větší míře vynořovat bohaté hroby, v době existence Marobudovy říše, se začíná v celém germánském světě objevovat mimořádný rozkvět druhového spektra produktů slévačského a šperkařského umění. Do obliby se dostávají výrazné a masivní spony, opaskové zápony, rozšiřuje se výroba ozdobných kování picích rohů. Některé šperkařské techniky udivují svou efektností a složitostí, využívající kontrastního prolamování kovového plechu, i když takto zdobené předměty byly vyráběny spíše v oblastech s tradicí pozdně keltského umění v Podunají (obr. 7). Jasné svědectví o požadavku příslušníků elity na nákladnou prezentaci jsou stříbrné spony germánské produkce nebo dokonce vlastní imitace stříbrných nádob.
Suroviny pro výrobu bronzů byly využívány podle všeho stejné jako v předchozím období. Významnou novinkou tohoto období je ale široké prosazení nové suroviny - mosazi. Od bronzu se liší výraznější příměsí zinku. Technologie hutnění zinkových rud byla dobře známa Římanům, v našich končinách docházelo pravděpodobně už jen k přetavování připravené suroviny. Šperkařských dílen známe tak poskrovnu, že o jejich bližším charakteru téměř vůbec nemůžeme mluvit. Z některých vzácně dochovaných můžeme zmínit poměrně kuriózní případy nálezů natavených římských mincí a jiného kovového materiálu, který mohl posloužit právě pro výrobu vlastních germánských kovových předmětů. Domníváme se, že naprostá většina výrobků byla nejprve odlita do hliněných nebo kamenných forem a posléze upravována kováním, prolamováním, hlazením a leštěním do finální podoby. Zcela přirozeně a podobně jako již dříve ale můžeme očekávat různou míru zdatnosti jednotlivých řemeslníků. Zvládnutí kroucení jemného drátu, skládání řetízků či jemné prolamování bylo pravděpodobně záležitostí úzce specializovaných mistrů. Odůvodněně se můžeme domnívat, že podobní řemeslníci mohli pracovat přímo pro nejvyšší složky společnosti a že jejich dílny mohly být i mobilní, schopné uspokojit svými specifickými produkty poptávku na širokém území barbarika.
Dřevařství, hrnčířství, kosťařství
Kromě impozantních dokladů práce s kovem existuje řada dalších výrobních činností, které byly provozovány v různém měřítku téměř všude. Vykopávky na lokalitách s příznivými podmínkami pro uchování dřev a jiných organických materiálů nám ukazují mnohdy netušenou paletu výrobků, jakou jsou různé druhy dřevěných nádob, věder, palic, dřevěných zbraní, nábytku, lodí a samozřejmě různé architektonické součásti. K jejich zpracování byla používána pestrá škála nástrojů, přímo z Pičhory můžeme zmínit např. nález železného pořízu (obr. 9). Provozováno bylo, jako již dříve, i košíkářství.
Oproti tisícům evidovaných nálezů keramických střepů může překvapit velmi nízký počet objevených hrnčířských pecí. Známé nálezy vesměs představují jednoduchá mazanicová vypalovací zařízení s přívodním kanálem, laicky řečeno připomínající zmenšeniny iglú. Keramika je vyráběna ve zmíněném období v ruce bez použití rychle rotujícího hrnčířského kruhu. Ten se u Germánů začíná objevovat nejdříve na konci 2. st. n. l. Zvláštností, která odlišuje germánskou keramiku pojednávaného období, je bohaté zdobení otisky ozubeného kolečka, vytvářející na těle nádob rozličné kontrastní vzory. Kvalita nádob je rozdílná u užitkové masivní keramiky a stolního jemného náčiní, často potaženého speciální povrchovou černou vrstvou, mající téměř kovový lesk. Na svou odpověď čeká otázka, zda byly nádoby vyráběny částečně specializovanými osobami-hrnčíři, či zda byla jejich výroba neorganizovaně rozptýlená a ovlivněná pouze aktuálními potřebami té které usedlosti.
Poměrně početné jsou i výrobky z kostí a parohů, zahrnující parohové hřebeny, jehlice šatové a jehly šicí. Jedním z nejzajímavějších nálezů tohoto odvětví jsou kostěné hrací kostky, nalezené přímo v dílně na tyto kratochvilné předměty u středočeských Hoštic.
