Náboženství antických Germánů
Mgr. Zdeněk Beneš
(Ústav archeologické památkové péče středních Čech)
Když se řekne germánská mytologie, snad každý si v prvé řadě představí skandinávské bohy – Ódina, Thóra a další. Příběhy o nich však byly zapsány až ve středověku a to v době, kdy i na severu Evropy již panovalo křesťanství a pohanská víra se stávala spíše bajkami dědů. Jenže ani předtím, než jej nahradila nová víra, nebylo pohanství v germánském světě něčím homogenním – to bylo nakonec dáno i tím, že rozsáhlá území nebyla obývána stejnými lidmi. Někde byl vůdčím bohem ten, jinde onen bůh, na různých místech se tentýž příběh vyprávěl trochu jiným způsobem a obsazení rolí se měnilo. Těžko tedy můžeme vztahovat severskou mytologii na náboženské představy Germánů v době na počátku letopočtu ve střední Evropě.
Bohužel, o tom, jaké bohy vyznávali a jakými způsoby je uctívali, toho mnoho nevíme. Určité informace nám zprostředkovávají římští autoři – vyzdvihnout je třeba především zásluhy Publia Cornelia Tacita, autora děl jako je Germania nebo Letopisy. Odhaluje nám sice obraz germánské religiozity, ale je to spíše jakési ledabylé poodkrytí opony před jevištěm, nežli úplný a detailní obraz. Navíc, jeho spisy byly psány Římanem a pro Římany – nenazývá germánské bohy jejich jmény, nýbrž jmény jejich římských ekvivalentů tak, aby byla jejich funkce a úloha ve společnosti snadno pochopitelná obyvatelům Itálie a provincií. Římané se domnívali, že jde o tytéž bohy, u Germánů pouze známé pod jiným jménem – tak se prý v Germánii setkáváme kupříkladu s uctíváním Merkura, boha hromadění majetku a patrona obchodníků, nebo Herkula, zosobnění fyzické síly, udatnosti a odvahy. Mars byl zase bohem válečníků, ochráncem občin a jejich hranic. Tacitus se rovněž zmiňuje o tom, že Germáni uctívají bohyni Isis, kterou my známe především z egyptského panteonu. Z něho se však brzy po dobytí Římem dostala se zcestovalými Egypťany i do Evropy. Patrně nešlo o tu samou Isidu nad Nilem – tímto způsobem si římský autor pomohl k popisu germánského božstva, které se jí funkčně nejlépe podobalo, tedy nějaké bohyni plodnosti a neustálé obnovy. Můžeme se však domnívat, že božských bytostí znali antičtí Germáni mnohem více a že se lišily místo od místa, kmen od kmene. Svět byl kromě bohů, lidí a zvířat jistě také zabydlen množstvím nižších nadpřirozených bytostí – démonů, duchů živlů a tak dále.
Jen výjimečně nás římští autoři seznamují s detaily. Tacitus hovoří o mateřské bohyni plodnosti jménem Nerthus, která byla uctívána svébskými kmeny Avionů, Anglů, Varinů, Eudosů, Suardonů a Reudignů. Patřil jí prý posvátný háj na jednom ostrově, nejspíše v Baltském moři. Každý rok zjara z tohoto háje vyjíždělo procesí s vozem taženým dobytkem, v němž zahalena cestovala bohyně. Projížděla krajem a v ten čas se zamknulo železo a nikdo nebojoval, protože panoval posvátný mír. Pak se vůz navrátil do posvátného háje, kde byl obraz bohyně omýván v jezeře a otroci, kteří to prováděli, byli poté zabyti a vhozeni do vody.
Další zpráva hovoří o kmeni Narhavalů, kteří patrně sídlili kdesi v oblasti dnešního Slezska. Ti uctívali božská dvojčata nazývaná Alkové – Tacitus je přirovnává ke Kastorovi a Pollukovi. Podobně jako Dioskúrové byli i Alkové válečníky a vojevůdci v bitvách.
Jiná situace panovala v západní části Germanie, která se ocitla pod nadvládou Římanů jako provincie Horní a Dolní Germania. Zde se původní místní kulty smísily s římskou tradicí a mnohá jména germánských božstev se objevují na votivních kamenech. Poznáváme tak hlavního boha Batavů žijících na dolním Rýnu, Herkula Magusana – tedy jakousi kombinaci římského a germánského božstva. Oblíbeným božstvem na Rýně byly tzv. Matrony, zobrazované jako trojice sedících ženských postav, o nichž lze hádat, že nějakým způsobem souvisely s kultem plodnosti. Takových lokálních božstev a kultů bylo pravděpodobně velké množství. Je možné, že zvláště v oblastech, kde původně žili Keltové, jako například v Čechách, po příchodu Germánů došlo ke smíšení různých znaků keltské a germánské víry, podobně jako tomu jistě bylo i v jiných aspektech života.
Kněžská vrstva je bohužel písemnými prameny zachycena dosti vágně. V germánské společnosti měli kněží jistě významné místo, nicméně je možné, že nebyli do takové místy „institucionalizováni“ jako například keltští druidové nebo římští kněží. V některých případech (nebo oblastech) mohl dokonce nositel světské moci (nejčastěji přímo král) spojovat v sobě zároveň i funkci kněžskou, především komunikaci mezi nadpřirozenem a lidským světem. Takové případy jsou doloženy u pozdějších Vikingů nebo Slovanů (podobnost v pojmenování pro kněze i vládce). Pozoruhodné jsou zprávy o významné úloze žen v kultu – buď jako hadačky nebo vysloveně jako kněžky (známe jména některých z nich - Veleda, Cana a Albruna), které rovněž předpovídaly budoucnost, působily jako rádkyně germánských vládců a někdy mohly získat i vlastní politickou moc. Do jisté míry odpovídají věštkyním typu Pýthie, Sibyly a do pozdějších pramenů se dostaly jako severské norny. Marxisticky orientovaná věda měla tendenci ve zvláštní úloze žen vidět pozůstatky matriarchálního zřízení pravěku v již patriarchální společnosti. Podstatnou úlohu ženského elementu v kultu naznačuje i ojedinělá zpráva Tacitova o kněžích kmene Nahanarvalů, kteří v posvátném háji uctívají své bohy oblečeni v ženském rouše – jev posvátného transsexualismu je mimochodem jevem obvyklým v šamanismu. Bohužel, co se archeologie týče, nejsme zatím schopni přítomnost kněží nijak doložit či snad dokonce označit jejich hroby v rámci běžných pohřebišť a je samozřejmě otázkou, zda byli po své smrti pochovávání stejným způsobem, jako zbytek společnosti.