Vzhled Germánů
Úvod
Když se probíráme nálezy z pičhorského pohřebiště a rukama nám prochází desítky, ne-li stovky spon, přezek, nejrůznějších ozdobných nýtků, kování nebo jehlic, tak se neubráníme dotazu - jak tehdy lidé vypadali? Do čeho se oblékali? Kam nebo k čemu patřily všechny ty ozdoby? Urny plné popela a zpřeházených zbytků roztavených kovových kousků se zdají být mlčenlivé. Ovšem po pečlivém roztřídění nálezů a dohledávání analogií z jiných oblastí obývaných shodnými etniky se obraz začíná rýsovat zřetelněji. Pojďme se společně podívat na nejznámější nálezy z Čech, ale i severního Německa a Dánska, díky kterým si tvoříme představu o vzhledu lidí, kteří obývali naši zemi v dobách, kdy se pohřbívalo na kopci dnes zvaném Pičhora.
Lidé z bažin
V oblastech severního Německa a Dánska došlo k mnoha nálezům lidských ostatků z doby železné, kdy toto území obývaly germánské kmeny. Lidské oběti bohům a popravení provinilci, o nichž máme bohaté literární zmínky u římských letopisců, zůstaly zachovány v temnotě bažin až do moderních věků, kdy byly – nejčastěji při těžbě rašeliny – nalezeny. Jelikož se zde našly jak muži, tak ženy, máme tedy poměrně jasný přehled o tom, jak šaty, které lidé v této době nosili, vypadaly a jak byly střižené.
V roce 1900 bylo nalezeno poblíž vesnice Damendorf tělo muže vysokého asi 174cm. Ležel nahý, překrytý velkým kusem tkaniny. U nohou měl smotány kalhoty, ovinky a boty. Žena z Huldremose (160 př. n. l. – 340 n. l.) byla nalezena v roce 1879. Tělo asi čtyřicetileté ženy bylo zabaleno do dvou kápí z ovčích kůží, vlněného přehozu a vlněné dlouhé sukně. Ačkoliv měla ve vlasech a na hlavě vlněný provaz, forenzní analýzy neprokázaly smrt uškrcením. Oproti tomu dívka z Ellingu (3. století) byla lidskou obětí bez jediné pochybnosti – oběšena a zabalena do kápě z jehněčí kožešiny a koženého pláště byla uložena do bažiny k věčnému odpočinku. Nebyly to jen nálezy těl dospělých osob – například na nalezišti v Röst (200 př.n.l. – 80. n. l.) ležela v mokřadu dívka ve věku okolo tří let s pláštíkem.
Chcete vědět více o nálezech lidí z bažin? Doporučujeme vám přečíst si stejnojmennou knihu, kterou vydalo v roce 1972 nakladatelství Odeon:
Glob, P. V.1972: Lidé z bažin. Praha.
Popřípadě zde na internetu:
Těla z bažin (anglicky)
Muž z Tollundu (anglicky)
Oběti bohům
Kromě lidských obětí byly jako milodary vhazovány do bažin nejrůznější předměty, často zabalené do kusů oděvů, tkanin nebo oblečení samotné. Od konce 19. století vzbuzovaly řadu zaslouženého zájmu a zejména vědeckého prozkoumání. Několik let po nálezu těla ženy na lokalitě Huldremose se ve stejném mokřadu nalezl i rozměrný kus vlněné tkaniny. Po očištění byl identifikován jako ženský oděv z jednoho kusu látky, tzv. „peplos“, o které budeme hovořit níže. V Thorsbergu bylo nalezeno množství obětin – pláště, haleny, kalhoty. Mnohdy se jedná o opravdu skvostné výrobky nejvyšší kvality, nad jejichž řemeslným provedením dodnes žasneme.
Chcete vědět více? Pokud vládnete německým jazykem, rozhodně si nenechte ujít publikaci Karla Schlabowa, který analyzoval veškeré do té doby známé nálezy ze severoněmeckých mokřadů.
Schlabow, K. 1970: Textilfunde der Eisenzeit in Norddeutschland. Neumünster.
Schlabow, K. 1982: Thorsberger Prachtmantel. Neumünster - Wachholtz.
Co je psáno, to je dáno
Jeden ze základních pramenů, který nám vypovídá o životě a zvyklostech Germánů je spis „Germánie“ (De origine, situ, moribus ac populis Germanorum) od římského historika Tacita (55 př. n. l. – 120 n. l.). Celá jedna z kapitol popisuje vzhled a běžný oděv. Tacitus píše: „Jako oděv slouží všem plášť sepnutý sponkou nebo trnem, jestliže nemají sponku. Jinak jsou nezakryti a tráví celý den u hořícího krbu. Ti nejbohatší nosí kromě toho spodní oděv, který nesplývá jako šat Sarmatů nebo Parthů, ale těsně přiléhá, takže jsou všechny části těla zřetelně vidět. Nosí i zvířecí kůže, ti, kteří bydlí blízko Rýna, dost nedbale, kmeny vzdálenější mnohem pečlivěji, protože jim obchod neumožňuje žádný jiný přepych v oblékání. Vybírají si určité druhy zvěře a na stažené kožešiny našívají stažené kůžičky zvířat, která rodí vnější Oceán a neznámé moře.“ Všímá si také oděvu žen: „Ženy se oblékají stejně jako muži, jen se poměrně často zahalují do lněných rouch a zpestřují je nachovou barvou, jejich vrchní šat nepřechází v rukávy, takže mají holé paže až k ramenům a nezakryta zůstává i horní část prsů.“ Neopomíná se pozastavit také u zvláštního druhu účesu, typického pro kmen Svébů: „Teď musím promluvit o Suebech…Pro tento národ je příznačné, že si vyčesávají vlasy z čela a svazují je do uzlu. Tím se odlišují Suebové od ostatních Germánů, tím se odlišují u Suebů svobodní od otroků. U jiných kmenů zavedlo tento zvyk příbuzenství se Sueby, nebo jak se často stává, snaha podobat se jim. Ale setkáváme se s tím u nich jen zřídka a jen u mladých lidí. Suebové si však až do stáří češou vzpurné vlasy dozadu a často je svazují do uzlu na samém temeni, náčelníci je mají upraveny ještě ozdobněji. Je to parádivost, ale nevinná, neboť jim nejde o to, aby dávali najevo lásku nebo aby ji vyvolávali – oni se zdobí pro zraky nepřátel, když se chystají do války, aby vypadali vyšší a strašnější.“
Zmiňovaný druh copu svázaný na pravé straně hlavy dostal podle svých nositelů také název – svébský uzel. Jeho vzhled máme dochován také archeologickými a ikonografickými nálezy. Mumie muže z Osterby (70 – 220 n. l.) měla takový uzel smotán na straně. Také jej máme dochován například na bronzových bustách germánských náčelníků z kotle nalezeného na území České republiky, z Mušova.
Chcete vědět více?
Tacitus: Germánie - O původu, poloze, mravech a národech Germánů. Praha.
