Sekerka s vystouplými středovými laloky
Inventární číslo Národního muzea: H1-15936
Bc. Daniel Dvořáček
(Ústav pro archeologii FF UK)
Sekerka pochází z pozdní doby bronzové z Josefova u Jaroměře ve východních Čechách. Z této doby známe nejen ve východních Čechách ale i v povodí horních a středních toků řek Labe a Odry, horní Visly a Moravy kulturu lužických popelnicových polí. Kultura byla takto pojmenována proto, že na území německé Lužici byly poprvé identifikovány její nálezy. Nebožtíci byli nejprve spalováni a poté byl jejich popel uložen do tzv. popelnic (keramických nádob). Popelnice byly následně pohřbeny na velkých pohřebištích - polích, proto tedy popelnicová pole.
Sekerka je poměrně krátká (13,3 cm) a je vyrobena z bronzu, který jí dává charakteristickou nazelenalou barvu. Topůrko muselo být vytvořeno z rovného kusu dřeva, ze kterého téměř v pravém úhlu vycházela větev. K této větvi byla sekyrka přichycena pomocí nějakého úvazu za středové laloky. Ze sekyrky nám zbyla pouze kovová část, avšak v některých oblastech dovolujících přirozenou konzervaci dřeva je možno najít sekerku kompletní (např. u „muže z ledovce“ Ötziho, jeho sekerka je však méně vyspělá a o tisíciletí starší).
Bronzové sekerky byly dávány do pohřební výbavy doprovázející zemřelého nebo ukládány do depotů. Kdyby byla sekerka s laloky zařazena do vývojové řady seker od doby kamenné až po současnost, tak bychom si mohli všimnout určité podobnosti tvarů. Rozdíly jsou pak převážně ve stylu upevnění s topůrkem. Tehdy bylo třeba sekeru k topůrku přivázat a až od doby železné je připevňována způsobem, který používáme dosud.